Regály až do stropu pokoje zaplněné knihami. Mnohé z nich se předávaly k generace na generaci. A když vyšla nějaká zajímavá, stály se na ni fronty. Každý ji chtěl vlastnit, přidat si ji do domácí knihovny. Nebo aspoň do malé knihovničky, pokud mu rozměry bytu nedovolovaly moc knih hromadit. To byla běžná součást života lidí, kteří se nyní dostali do seniorského věku.

„Mladí doma žádné knihy nemají. Přitom vydělávají hodně peněz, byt mají luxusně zařízený, prostorný, ale knihovnu v něm nenajdete. Když jsme na to téma dali řeč, říkali, že vlastně mezi svými přáteli nemají nikoho, kdo by si doma nyní knihovnu budoval,“ říká šestašedesátiletá Irena. Její dcera tvrdí, že si knížky nejraději pořizuje v elektronické podobě a vůbec by ji nenapadlo hromadit doma ty papírové. „Není to ani tak otázka peněz, jen nechci vlastnit spoustu věcí, připadá mi, že elektronická nebo audio forma čtení je lepší,“ vysvětluje.

Přesto je Česko ve srovnání s jinými státy stále zemí domácích knihovniček. Průměrná česká domácnost vlastní 253 knih a to není málo. Vyplynulo to z průzkumu Národní knihovny a Akademie věd, který co pět let zjišťuje vztah Čechů ke čtení. Jeho autoři vyslovili názor, že jde o pozůstatek doby, kdy v bývalém Československu kvalitní knihy nebyly k dostání a proto si jich lidé vážili, měli tendenci je vlastnit, navzájem si je půjčovat. „Knihovna pro mnoho z nás, třeba i pro mou generaci, bylo něco jako náhradní univerzita. Ve chvíli, kdy knížky neobíhaly v knihovnách ani na knižním trhu, tak jsme si ty Kundery a Škvorecké půjčovali od přátel,“ uvedl Jiří Trávníček z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd.

„Pamatuji si, že když vyšlo něco nového od Párala, lidé stáli před knihkupectvími fronty. Podařilo se mi dvě knihy koupit pro knihovnu a vedoucí mě pak pokárala, že stačila jen jedna. Jenže jednu nám pak čtenář stejně hned ukradl. Tvrdil, že ji ztratil, ale lidé nám takto knížky, které nebyly běžně k dostání normálně kradli,“ vzpomíná osmdesátiletá Hana, která pracovala v jedné z ostravských knihoven.

Autoři průzkumu tvrdí, že každý Čech ve věku nad patnáct let si za rok koupí v průměru tři až čtyři knihy a zaplatí za ně přes tisíc korun. Za nejoblíbenější v průzkumu čtenáři označovali klasiky, zněla jména Erich Maria Remarque, Stephen King, Agatha Christie. Ze současných je oblíbený stále norský autor drsných krimipříběhů Jo Nesbo. Žebříčky prodejnosti českých autorů se mění, mezi žádané stále patří Vlastimil Vondruška, Patrik Hartl, Alena Mornštajnová, mezi nimi se v jednotlivých měsících často vklíní nějaké novější jméno. Podobné jako žebříčky prodejnosti jsou zkušenosti knihovníků, ti říkají, že v poslední době mají nejdelší pořadníky na půjčení knih Aleny Mornštajnové, Karin Lednické, Scarlett Wilkové, Michaely Klevisové a dalších současných českých autorek.

Takže, rozhodně se nedá říct, že by Češi nečetli, přestože z jejich obývacích pokojů postupně mizí domácí knihovny. Půjčování knih je stále žádané a mnohdy jde i o model půjčování mezi přáteli. „Knížky jsou drahé a já si nemůžu dovolit koupit všechny, které mě zajímají. Přátelé mi je dávají k Vánocům a narozeninám, já jim také a pak si je půjčujeme. Když jedeme s kamarádkami na dovolenou, každá bere jednu knihu a navzájem je přečteme všechny tři. A pečlivě předem konzultujeme, co kterou baví, co už četla, máme takový čtenářský klub a v něm recyklujeme a předáváme dál,“ vypráví pětapadesátiletá Michaela z Ostravy.

Aspoň jednu knihu ročně přečte více než sedmdesát procent Čechů, což ale znamená oproti minulým rokům mírný pokles. Čím má člověk vyšší vzdělání tím více čte. Větší čtenářky jsou ženy, ty přečtou ročně v průměru téměř třináct knížek a také raději knížky doma hromadí. Ona totiž taková pěkná knihovna udělá nejen radost pro duši, ale i pro oko. A zajímavé je i tvrzení literárního vědce Jiřího Trávníčka, který říká: „Žít doma mezi knihami není nic snobského či intelektuálského. Dívat se na knížky ještě sice nemusí znamenat, že je čteme, nicméně už jsme v jejich dosahu a vlivu“.