„Kočičko!“ hledali celý den. „Mourku, kdepak jsi?!“ volali. „Čičííí!!“
Po kocourovi jako by se země slehla. Prohledali už všechno, ale nikde ho nenašli.
„To není možné…“ povídala Renáta se slzami v očích. „Přece se nemohl propadnout do země.“
Tomáš ji pohladil po rameni. „Asi se zatoulal. To dospělí kocouři někdy dělají.“
„Já vím. Ale…“
„Určitě se brzy vrátí, uvidíš,“ skočil jí do řeči.
Přestala o tom mluvit, ale obešla ještě jednou dům, aby se přesvědčila, že nikde není. Mourek byl kocourek jejich dcery Adélky. Byla velmi šikovná. Moc krásně kreslila, proto ji přihlásili do výtvarného kroužku. V devíti letech se zúčastnila projektu „Kreslení v přírodě“. Děti byly ubytovány v horské chatě, která během jejich pobytu vyhořela. Mezi těmi, které neštěstí nepřežili, byla i Adélka.

Renáta skončila v péči psychiatrů. Po návratu z léčebny jí moc pomohlo, že po jejich milované Adélce zbyl Mourek.
Adélka si kočičku moc přála.
„Až budeš větší, kočičku ti pořídíme,“ slíbili jí rodiče, když jí byly čtyři roky.
„Už jsem dost velká, mami?“ zeptala se těsně před pátými narozeninami. „Přála bych si k narozeninám koťátko,“ dívala se na ni tak prosebně, že Renáta nedokázala odmítnout.
„Já…myslím, že už bychom koťátko pořídit mohli. Viď, tatínku?“ mrkla jedním okem směrem k Tomášovi.
„No, já bych taky řekl,“ usmíval se. „Ale koťátko není hračka, Adélko,“ řekl přísně.
„Je to živý tvor a musíš se o ně dobře starat. Musíš mu dávat mlíčko…“
„Budu! Budu se o ně starat!“ volala radostně. „Vím, jak se mám starat o koťátko!“ nepřestávala samou radostí křičet. „Janička ze školky má doma taky koťátko a povídaly jsme si o tom!“

„Dnes máš narozeniny, Adélko,“ usmívala se Renáta o několik dní později. „Co bys řekla tomu, že bychom zajeli pro dárek?“ Adélka věděla, že přišel ten správný den. Samou radostí vykřikla: „Jo! Pojedeme pro Mourka!“
„Ty už máš vymyšlené dokonce i jméno?“ divili se Renáta i Tomáš současně.
„Ano.“ Adélka se tvářila důležitě. „Prozradila jsem ho i Janičce ve školce,“ dodala vážně.
Rychle připravila malý košíček, který s tátou nedávno koupili pro jejího mazlíčka.
„Abych měla koťátko v čem odnést domů, víš, mami?“ povídala Renátě, když jí košík ukazovala.

„No jo! To je pravda! Na to bych úplně zapomněla,“ smála se a kroutila hlavou.
„Ještě že tě máme, Adélko. Ty myslíš úplně na všechno.“
Přijeli k paní, jejíž kočce Madlence se nedávno narodila koťátka. Tomáš návštěvu předem domluvil.
„Madlenka je moc pěkné jméno pro kočičku,“ řekla Adélka.
Koťátek bylo pět.
„To je ale náhoda,“ povídala Renáta. „Pět koťátek a páté narozeniny.“
„Tak, Adélko, můžeš si vybrat, které chceš, když máš ty narozeniny,“ řekla ta milá paní s úsměvem.
Adélka poklekla a jedno z koťátek se k ní okamžitě rozběhlo. Bylo celé černé, jen na čele mělo bílou skvrnu. Vypadalo to, jako by to byla malá mapka.
Lísalo se k ní a olizovalo jí ruku. Byla blahem bez sebe. Renáta se nemohla nabažit pohledu na její šťastnou tvářičku.
„Myslím, Adélko, že tohle koťátko je to pravé,“ řekl Tomáš. „Protože si tě samo vybralo.“
„Pojď ke mně, Mourečku můj malinkatej,“ řekla Adélka a uložila koťátko do košíku.

Kotě rostlo jako z vody. Adélka se o ně pečlivě starala.
„Mamíí!“ přiběhla mnohokrát s Mourkem v náruči. „Mourek vylezl na strom a spadl dolů!“ volala nešťastně. Jindy zase vyšplhal na okno terasy…
„Neboj se, Adélko,“ vysvětlovala jí Renáta. „Kočka má devět životů. Většinou se jí nic nestane.“
Adélka to nechápala: „Ale…to už je asi osmý…“ plakala, když se to stalo poněkolikáté.

Byl pochmurný podzimní den. Renáta seděla v houpacím křesle na terase, zabalená v teplé dece, popíjela mátový čaj a rozhlížela se po okolí. Myslela při tom na Adélku, vzpomínala.
Se ztrátou svého dítěte se matka nevyrovná nikdy, ale z nejhoršího už byla venku.
Taky stále ještě doufala, že Mourek najde cestu domů a že se vrátí.
Náhle zahlédla malou postavu. Kráčela od nedaleké silnice směrem k ní a usmívala se. V náručí nesla Mourka.
„Adélko?!“ naskočila jí husí kůže a celá se roztřásla. Vstala, odhodila deku a udělala dva kroky vpřed. Podlomila se jí kolena.
„To přeci není možné!“ přes slzami zamlžené oči nic neviděla. Otřela si je. Adélka už stála skoro u terasy.
„Našla jsem Mourka, mami.“ Řekla potichu. „Neboj se o nás.“ Pohladila při tom kocoura po hřbetě.
„Měl poslední, devátý život. Teď už budeme pořád spolu.“

„Je mi to moc líto…“ řekl soused, když ještě toho večera zazvonil u jejich domu.
„Našel jsem vašeho Mourka.“
Nedávno se potkali na ulici. Tomáš se mu svěřil, že hledají kocoura. Že je Renáta moc nešťastná, že se Mourek ztratil.
„Přejelo ho auto,“ pokračoval. „Ale ten řidič za to nemohl,“ dodal rychle.
„Mourek, mu vběhl pod kola. Viděl jsem to.“
Tomáš nechápavě sledoval svou ženu, jak odchází do domu a usmívá se. Jen řekla: „Neboj se, Tomáši. Jsou spolu a je jim dobře.“
O setkání s Adélkou a Mourkem mu vyprávěla později.