Tak například před Vánoci jsem asi dva dny hledal stojánek na vánoční stromek. Mívám ho běžně v garáži na jedné z polic. Celý rok si říkám, že ho musím dát někam jinam, že mi tam překáží. Až do chvíle, kdy jej skutečně potřebuji... Pracně doluji huňatou jedli ("hlavně, aby neměla moc řídké větve jako loni," zněl povel manželky) z kufru vozu, hlasitě a místy i peprně nadávám, protože plno jehličí zůstává v autě, navíc ve všemožných štěrbinách mezi sklopenými sedadly, z nichž je už nikdy nevytáhnu. Říkám si, hned ho usadím do stojanu, abych to měl za sebou, a tak si pro něj jdu na místo, odkud na mě celý rok pokukuje. A ejhle, stojan nikde. Po hodině hledání to vzdávám s poznámkou "ráno moudřejší večera." Jenže ani druhý den nejsem úspěšný. Prošmejdil jsem celou garáž, kůlnu jednu i druhou a nic. Až třetí den jej žena přinesla ze sklepa, kde zrovna hledala úplně něco jiného.

Včera jsem vařil. Do masa jsem potřeboval dát pár kuliček jalovce. Prohledávám šuplík snad se třemi desítkami pytlíků nejrůznějšího koření, ale jalovec nikde. Musí tam být, vždyť jsem ho tam nedávno viděl! Přehrabuji mezi jednotlivými pytlíky a začnu si zpívat lidovku "Vysoký jalovec, vysoký jako já...". Vidím dva pytlíky pepře mletého, jeden pytlík pepře celého, tři sáčky kari koření, po dvou houbového koření, majoránky, sušené petržele, badiánu, červené sladké papriky (tu jsem před několika dny nemohl najít), koření na grilovanou zeleninu, krkovičku, na guláš atd. Jen jalovec nevidím. Začínám běsnit. Ta flákota by se asi klidně bez jalovce obešla, ale protože vím, že jsme ho měli, jen ho zrovna teď nemůžu najít, o to víc ho na to maso potřebuji mít. Po dvaceti minutách jej konečně najdu - ve vedlejším regálu mezi práškem na pečivo a skořicovým cukrem. Nikdy bych jej tam nedal. Ulevuji si druhou slokou "Uvázali kóóózu u trtrtr u trtrr..."

Každý rok, ale opravdu každý rok před nakládáním zelí hledám sirné knoty. Keramický hrnec, zvaný zelák, se musí "vydesinfikovat" sírou. A protože vím, že si každoročně kupuji novou krabičku sirných knotů, bývám v klidu do chvíle, než ty knoty opravdu potřebuji. Od října do začátku září se krabička se sirnými knoty choulí v jedné z kuchyňských skřínek. Na konci září, když si přivezu krásně nakrouhané zelíčko, sirné knoty zmizí. Najdu je zpravidla pár dní poté, co zelí naložím.

A tak máme doma nejmíň patero krabiček sirných knotů, aspoň troje zahradní nůžky, dva rýče, tucet vteřinových lepidel, nepočítaně šroubků, matic, vrutů a hmoždinek všech velikostí. Věci, které hledám, průběžně dokupuji, takže se nám hezky (vlastně spíš nehezky) kupí, ovšem jen do chvíle, když je právě potřebuji. To najednou zmizí. O tom, že hledám ponožku do páru, občanku v peněžence, když si ji úřednice vyžádá, pumpičku na kolo, když se chystáme na výlet, cestovní pas den před dovolenou či velký technický průkaz, když jedu s autem na technickou prohlídku, už raději psát nebudu...

Nevíte náhodou, proč ty věci nezůstávají na svých místech? Proč se neustále přede mnou schovávají? Proč pořád musím v duchu parodovat píseň "Řekni, kde ty věci jsou, co se s nimi mohlo stát, řekni, kde ty věci jsou, kde mohou být...?"