Rostla si klidně v pralesích v Mexiku, Guatemale a přilehlých zemích a zmínky od ní se objevují už od dob aztécké říše, zpravidla v souvislosti s existencí rostliny s výrazně červenými listy sloužícími k výrobě červeného barviva i snižování horečky. Další zmínky se týkají legendy o chudé dívce Z Mexika, která na rozdíl od svých kamarádů neměla peníze, jimiž by mohla přispět na oslavu narození Ježíška. Anděl ji poradil, ať natrhá obyčejné rostliny a jejich kytici položí před oltář. No a pak zařídil, že se svazek plevele proměnil v krásnou červenou rostlinu. Lidé ji považovali za zázrak související s krví Ježíše Krista a kvůli jejímu tvaru si dali do souvislosti s betlémskou hvězdou.

Jak to, že se pak rozšířila, o tom už legenda nic neříká, takže je třeba ji brát asi jako všechny legendy – je milá, zajímavá, ale to je asi tak všechno.

Realita je taková, že jde o naprosto obyčejnou rostlinu z pralesů, keřík, jehož svrchní listy  se zbarvují červeně, takže má mnoho lidí pocit, že jde o květ.

Rudá krása zaujala i botanika a velvyslance Spojených států Joela Roberta Poinsetta. Ten začal rostlinu dovážet v roce 1825 do Spojených států a po něm dostala název Poinssetia. Američané ji milují, zdobí tam domovy, obchody, restaurace, často nezůstávají u jedné, ale tvoří z ní celé girlandy lemující schodiště, okna a podobně.

Důležitým datem v životopisu této červené krásky je rok 1900, kdy do Los Angeles přijel německý podnikatel Albert Eck. Rostlina ho uchvátila, začal ji prodávat, spolu se synem vymýšleli, jak ji nejlépe množit. Stal se jejím velkým propagátorem, časem s ní zásoboval mnoho květinářství, protože právě jejich vánoční hvězdy byly nejkrásnější, nejkvalitnější. Docílil výrazné barvy, hustého vzhledu i toho, že déle vydržela. Rodina Eckových ještě stále provozuje pěstírny a ovládá část obchodu s touto rostlinou.

                                                                                                                                    Ilustrační foto: Pexels

Za léta šlechtění se objevily vánoční hvězdy bílé, žluté i růžové. Někdo si užívá jejich variant, někdo naopak nedá dopustit na klasickou rudou, která je považována za jeden z vánočních symbolů.

Jenže červená krasavice dovede své obdivovatele pořádně potrápit.

Ona totiž nesnáší zimu. Což je dost problém, když si ji lidé kupují k Vánocům. Velmi často se stává, že za chvíli, kdy ji neseme z obchodu do auta, nachladne, chřadne a moc radosti nám pak nedělá.

Mnoho lidí ji časem vyhodí, protože přestane být hezká, červená, vytáhne se, zkrátka, více než exotickou krásku připomíná plevel.

Někdo ji však má několik let. Podařit se to může, pokud ji po odkvětu najdeme chladné místo, moc ji nezaléváme, v březnu ji pořádně sestřihneme a pak ji přesadíme, hnojíme. No a doufáme, že na Vánoce se ten nevzhledný obyčejný keřík zase změní v červeno nádheru. Nebo růžovou, nebo žlutou, nebo bílou.

A pokud by snad někdo měl při cestách do exotických zemí pocit, že některé keře ba přímo stromy tuto krásku připomínají, nebude daleko od pravdy. V Mexiku, ale třeba i v Egyptě roste vánoční hvězda volně v přírodě a mnohdy tvoří velké skupiny keřů. Jen si málokdo uvědomí, že jde o tutéž rostlinu, kterou si domů na Vánoce kupujeme v květináčích. Ale podstatné je, že nám dělá radost. Takže na závěr malá ukázka, jakými způsoby nám tu radost dělat může.