Maruška si ji před sedmnécti lety přivezla z útulku a dík patřičné péči z ní vypěstovala kočičí obryni. Byla určitě dvakrát větší než normální kočky. Dlouhé nohy, dlouhé tělo, velká hlava a jako správný kastrát bříško hodně kulaté. Jinak normální bílomourovatá kočka.

Nic netrvá věčně a Míca začala hubnout. Nejspíš ledviny. Kdo zažil, ví. Zvracení, průjmy. Maruška se vzorně starala, uklízela, prala,přizpůsobovala krmení, luxovala. A připravovala se na to, že jednoho dne zůstane sama. Hezky se to píše, ale hůř dělá. Myslím, že málokdo z nás je na odcházení našich zvířecích parťáků připraven dostatečně. Já tedy ne. A že jsem jich už hodně odchovala. Každá kočka to má trochu jinak, ale ke konci je to stejné u všech. Nežerou, nepijí, jen leží. Některé se snaží z posledních sil někam utéct nebo zalézt. A pak usnou. Navždy. Pokud máte štěstí, jde to rychle. Maruška to štěstí neměla. Možná proto, že s Mícou žila tak dlouho a nechtěla, aby odešla.

Snažila jsem se být Marušce oporou. Nebo spíš vrbou a sdílet s ní její starosti a bolest. To je asi to jediné, co můžete pro kamarádku a jejího čtyřnohého parťáka udělat. Dnes v noci Míca odešla za Duhový most. Maruška s ní byla, když vydechla naposled. Já vím, bolí to. Ale na druhou stranu, kolik zvířat  má to štěstí, jako měla Míca? A kolik lidí?