Člověk má tendenci lpět na svém jednostranném stanovisku. Může být mylné a dialogem to pomocí argumentů můžeme napravit. Základem je neskákat druhému do řeči a nevést monolog jako Hitler. K tomu druhému musíme cítit úctu. Pokud si hned na začátku myslíme, že třeba: „Co ten blbec mi povídá“.  Je to o ničem. Důvěra mezi vámi je také důležitá. To znamená toho druhého nezklamat. Pokud se nám druhý otevírá a sděluje nám své citlivé informace, tak si to nechat pro sebe. On totiž vám věří, jinak by se vám nesvěřil! Vlastně vyhodnotil by to jako podraz. Pokud někdo druhého před vámi pomlouvá, většinou to dalšímu sděluje totéž o vás. Ve styku mezi lidmi a nejen verbálním musí být ochota i dávat. Nejen přijímat. Tím se vyznačují psychopaté nebo vyčuraní lidé.

Motivace při komunikaci je většinou „vyhrát souboj“ nad druhým“. Někdy se při tom používají neférové sdělení. Například: „Já bych to neviděl tak jednoduše“. Říká nám, ale: „Jedině já to skutečně chápu“. Také užívání nezvyklých slov, u nichž není zřejmé, že souvisí s tématem. To používají hlavně politici a my jim to žereme. Člověk má tendenci se dělat lepším než je. Nasadí si masku. Buďte opravdu takoví, jací jste. Přirození. Dialog vám může otevřít oči. Najednou zjistíte, že jste si toho člověka někam zaškatulkovali a ona to není pravda. Člověk odmítá tyto změny akceptovat. Vymýšlí si racionální důvody jako nemocný schizofrenií, že to tak nemůže přece být. Citlivě tomu druhému sdělujte, co vám na druhém vadí. Nekritizujte, ale hledejte dorozumění. Hledejte průchod překážkami, které vás od sebe oddělují. Někdy to může být i kompromis. To, co jednomu chybí, může ten druhý doplnit. Rozhovor se snažte vést v přátelské atmosféře!

Ve stresu se prakticky každý začne chovat sobecky, úsečně komunikuje, nezabývá se city druhých a chová se automaticky, někdy i sám pro sebe nečekaně, aby přežil a ze situace unikl.