Život mých rodičů byl poznamenaný válkou, padesátými léty, ale vždy byl plný lásky. K sobě navzájem, k nám dětem a svým přátelům. Já jsem si, bohužel, tatínka dlouho neužila. Zemřel v nedožitých 55 letech a mně bylo pouhých 17 let. Neměla jsem tedy možnost poznat ho v mé dospělosti a probrat s ním spoustu věcí, které by mne zajímaly. Nebudu předbíhat a začnu hezky od začátku.

Tatínek se narodil počátkem první světové války, dětství a mládí prožil v Pardubicích, kde se také seznámil s mojí maminkou. Oba byli nadšení Sokolové, zúčastňovali se všemožných akcí, zejména výletů na kole a tanečních zábav. Užívali si bezstarostné mládí a netušili, jaká mračna se nad nimi stahují… V roce 1939 se vzali, přestěhovali se do nového rodinného domu do Prahy k tatínkovým rodičům a o rok později přivítali na svět dvě holčičky – dvojčátka. Jejich radost netrvala dlouho, byla válka a ta krutě poznamenala naši rodinu. Tady své vyprávění zkrátím, je to příliš bolestné a smutné. Z celé tatínkovy rodiny přežil on jediný a ani jeho neminul pobyt v Terezíně. Co všechno tam prožíval, jak strádala maminka s dvěma malými dětmi, jsem se dozvěděla mnohem později z dochovaných dopisů. Dopisů plných lásky, nadějí a obdivuhodné síly a také ochoty pomoci druhým.

Po válce se zdálo, že se vše obrací k lepšímu. Tatínek získal dobrou práci, maminka byla v domácnosti a věnovala se dceruškám, nyní už školačkám. Počátkem padesátých let si rodiče splnili to, co si celou válku slibovali – že v míru si pořídí syna. Ten vytoužený syn jsem já – třetí dcera! Byla doba jaká byla, na mého otce přišlo anonymní udání z podezření ze sabotáže a v prosinci 1952 byl vzat do vyšetřovací vazby. Dějiny se opakují – moje maminka opět zůstala sama, bez prostředků, tentokrát ale s třemi dětmi. Vyšetřovací vazba trvala sedm měsíců, kdy byl otec vystaven fyzickému i psychickému nátlaku a všechna obvinění se ukázala jako falešná. A i tady se projevila tatínkova statečnost a snaha ulehčovat a pomáhat svým spoluvězňům.

Všechny tyto události se projevily na jeho zdraví. Ve svých 48 letech ho postihl první infarkt, po třech letech druhý. Ani nemoc ho však nezastavila v jeho činorodosti. Po odchodu do invalidního důchodu pracoval jako redaktor středočeského deníku a jeho fejetony byly čtenáři velmi oceňované. Stále se věnoval svému velkému koníčku, fotografování. Byl výborným vypravěčem, dokázal bavit celou společnost. Jeho náhlý odchod nás všechny velice zasáhl. Chyběl mi celý život – na maturitním plese, při výběru dalšího studia a zaměstnání, nevedl mne k oltáři, nepoznal mého báječného manžela, nedočkal se vnoučat…

Občas si pročítám jeho články, dopisy, které mi posílal o prázdninách, v knihách nacházím jeho ručně psané poznámky, vtipné a pro mne dojemné. Dodnes se řídím jeho oblíbeným citátem:

Neříkej, že nemůžeš, když nechceš, protože přijdou velmi brzy dny, kdy to bude daleko horší – budeš chtít a pak už nebudeš moci.