Rozruch způsobila informace o přijetí zákona umožňujícího odtajnění výše mezd se zdůvodněním možná líbivým, ale málo přesvědčivým, zato velmi problematickým.

"Zákoník práce už řadu let stanoví, že za práci stejné hodnoty náleží stejná odměna." To je dáno, ale co to je "stejná hodnota"? Jako za socialismu? Odměna podle množství, kvality a společenského významu práce?

To už dávno mělo padnout po revoluci s nastolením kapitalismu, jako návratu k osvědčenému a výkonnějšímu společenskému systému. Zaměstnavatel má mít právo mzdou ohodnotit zaměstnance tak, jak si ho cení. Neplatí za práci, ale jak užitečný člověk pro něj je, co mu může poskytnout svými vědomostmi, zkušenostmi, důležitými kontakty, flexibilitou, osobními vlastnostmi a svými kvalitami.

Tedy platí se za cenu člověka na trhu práce. Za konjunktury cena práce stoupá, při vysoké nezaměstnanosti stagnuje nebo klesá. A jestli na konkrétní místo je vhodnější muž nebo žena, silný úderník nebo slabší šikula, to ať si posoudí zaměstnavatel, za jakou cenu (mzdu či plat) mu zaměstnanec přinese očekávaný užitek.

Každý si má uvědomit nebo stanovit si vlastní cenu, na kolik se sám sebe hodnotí. Jestli má pocit nízkého ohodnocení, pak je na místě říci si o navýšení a nebo využít lepší nabídky jiného. A není li lepší možnost, tak je daná cena přiměřená situaci na trhu práce.

Přece i za to se cinkalo klíči 17. listopadu. Smluvní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nemá nic společného s demokracii, proklamovanou hlasateli spravedlivého rovnostářství. Demokracie je v doslovném v překladu vláda lidu, protipól autokracie. Odtajnění mezd není demokratizujícím prvkem ani právem na informaci, pokud koliduje s právem někoho jiného.

Nedomyšlené požadavky z EU vedené možná ušlechtilými představami se musí zapracovat do místních zákonů. Mají vůbec tvůrci představu o reálném dopadu? Od ztráty motivace těch úspěšnějších přes požadavky slabých až po nárůst byrokratické agendy. Co tak napřed projednat to s těmi, jichž se to dotýká, vyhodnotit a pak teprve konat.