Jak, anebo vůbec, zda řešil spisovatel otázku, kam se zlatými, jimiž se v jeho době u nás platilo, nevím. Nejspíš ale tento problém neměl, protože jinak by o něm asi napsal.

Já mince neukládám do prasátka – to ani nemám. Jako pokladničku mám keramického ježečka, ale ten je součástí mé sbírky, svoji funkci neplní. A přece bych ho po naplnění nerozbila. Mince hromadící se v peněžence si dávám do staré keramické mističky s víčkem, která leží na poličce v kuchyni, u východu z bytu. Mám je tedy v případě potřeby po ruce.

 Přítel si třídí mince do skleniček nad psacím stolem; říká jim železo.

Už jsem si několikrát řekla, že bych je měla někde udat. A tady pro mě vyvstala otázka, kam s nimi. Nejdřív jsem to zkoušela v obchodě. Leč nebylo to úplně snadné. Potřebovala jsem předem vědět, kolik budu platit, abych si připravila příslušný obnos. Protože s brýlemi na dálku vidím špatně do peněženky. Zkouším spodní pohled, brýle posunout trochu na čelo. Nelze, ve vteřině jsou na svém původním místě. Chci si brýle sundat – jenže, kam s nimi, když jsem si futrálek zapomněla doma? Zabalit je na chvíli do kapesníku? Nechci riskovat, že je poškodím, kapesníky mám jen papírové.

Připravit si drobné třeba za stovku a zeptat se při nákupu prodavačky, jestli se jí nehodí? Nechci zdržovat frontu za mnou stojící. Jednou jsem šla okolo menší samoobsluhy, kam běžně nechodím. V kapse jsem měla pět dvacetikorun, které se mi nepodařilo předtím použít, jak jsem chtěla. Prodavačka mé mince neochotně převzala. Vzápětí jsem někde platila dvoustovkou a dostala zpět několik drobných.

Bylo mi jasné, že tudy cesta nevede. I začala jsem pátrat na internetu, abych se dozvěděla, zda můžu drobné vyměnit bez poplatku v bance nebo na poště. Dozvěděla jsem se mj. toto: Mince lze vyměnit v každé bance, která pracuje s hotovostí. Podle zákona o oběhu bankovek a mincí je výměna mincí do sta kusů od jedné hodnoty zdarma, jsou-li mince roztříděné podle nominálních hodnot. Mince lze vyměnit také v mincomatu banky, jejíž je člověk klient. Dalším řešením je využít mince na samoobslužných pokladnách supermarketů. Ty ale nemám ráda. Roztříděné mince v počtu od každé maximálně 100 kusů lze vyměnit zdarma i na poště.

Vydala jsem se tedy na poštu. Mé tušení, že nebudu vědět, jakou z nabízených služeb si mám vybrat, se ukázalo jako správné. Zvolila jsem tedy nějakou pod nápisem Ostatní. Starší paní za přepážkou jsem přednesla svoji prosbu: vyměnit mince za 300 korun. Měla jsem 5 dvacetikorun, 20 pětikorun, 40 dvoukorun a 20 korun. Rozdělených do krabiček s lístečky. Paní mi řekla, že mince mi vyměnit nemůže, že musí být od jedné aspoň padesát kusů. Když jsem se podivila, zavolala do sousední kóje Honzíka, aby se ho zeptala. Sympatický Honzík jí sdělil, že může. Teprve poté si mě všiml, a i za respirátorem ve mně poznal svoji klientku. Oddychla jsem si. Ne však nadlouho. Nejdřív mi paní dala pěkně dvě stokoruny, poté, co si mince (samozřejmě) přepočítala. Zádrhel nastal, když mi za čtyřicet dvoukorun dala padesátikorunu, dvaceti– a desetikorunu. Upozornila jsem ji, že mám ještě dvacet korun. Mince si tedy vzala zpět a podala mi poslední kýženou stokorunu. Odcházela jsem s úlevou a vědomím, že bude nějakou dobu trvat, než nashromáždím mince na další výměnu.  

Máte zkušenosti s výměnou mincí za bankovky vy? Pokud ne a chystáte se ji uskutečnit, nenechte se odradit.