Co byste říkali na to, kdyby naši zvířecí miláčkové uměli mluvit? Jo, kdyby! Nechtějme to ani vědět. Co bychom se asi všechno dozvěděli? A kdyby ještě naše zvířátka uměla být sprostá! To by bylo něco! Pejskové by při venčení pomlouvali své páníčky, že třeba šetří na jejich jídle, že je nedostatečně drbou a nemazlí se s nimi, nebo že jsou na ně příliš hrubí. Sdělovali by si své zkušenosti a doma by se snažili o dominanci.

Co by mi asi povídala ta moje malá, chlupatá, skoro šestnáctiletá babička? Když vidím její oči, bedlivě sledující piškot v mojí ruce, určitě by na mne byla, v té chvíli, slušná. Jinak by se asi chovala venku při venčení, když ji popoháním, aby chodila rychleji. Tam by asi slušná nebyla.

Ještě že dovedou mluvit oči našich zvířecích miláčků. A nejen oči, ale i jejich ustálená gesta, výrazy tváře i postoje často prozradí mnohem víc. Oči mojí malé Britney jsou výmluvné. Chvíli jsou ospalé, unavené, aby při návratu z  venčení najednou ožily představou chutné svačinky. A když si večer ulehne do svého pelíšku vedle mé postele, její pohled, upřený na mne, je více než výmluvný. Tady nejsou slova potřeba. Vím, co si myslí. Její oči mluví:

„Tak už pojď mě konečně podrbat a pohladit. Jo, a nezapomeň mi pak z postele zamávat a popřát dobrou noc.“

„To víš, že nezapomenu, moje malá!“

    * * *