Zahlédla jsem je jednoho prosluněného odpoledne, jak kráčí přes rušnou křižovatku v Praze. Věnovala jsem se zrovna své jedné z nejoblíbenějších činností při čekání na tramvaj. Chytání lelků a pozorování svých bližních. Ale když se mi dostali do zorného pole oni dva, všechno okolo mně se najednou zastavilo.

Kráčeli jen co noha nohu mine. Tak pomaličku a opatrně. Drobní, křehcí a připadali mi bezbranní. Stařenka si držela ve volné ruce kabelku a druhou byla zavěšena do svého partnera. Za krkem jim jistě sedělo víc, než osm křížků.

Vypadali jako z jiného světa. Možná nekráčeli, ale už jen tak zlehka pluli. Z jednoho světa do druhého. Bílé vlasy okolo obličeje. A skrze tenkou kůži jako by jim vyzařovalo nějaké světlo. Má prvotní reakce stísněnosti okolo srdce a obava o ty dva se náhle rozplynula. Možná mi došlo, že ten dostatečně volný prostor, který mají okolo sebe k dispozici není náhoda. Chrání je světlo dobrých skutků, které zde na zemi odčinili? Anebo je už doprovází duše převozníka? Nebo snad samotní andělé?

Ani v kostelech po zpovědi kromě soch svatých nepotkáte tak krásné pročištěné duše. Ale vždycky na ně spolehlivě narazíte mezi lidmi.

Vzácní lidé smíření a připravení na pouť vezdejší i mimozdejší. Tentokrát rovnou šťastně a ve dvou. Adam a Eva. V dobrém i ve zlém. Bohatí svým životem. Naplnění věkem. Karmičtí partneři potkávající se v různých vesmírech. Připraveni vystoupit ze svých tělesných schránek.

Dědeček galantně babičce podrží kabelku, ona údivem pootevře pusu, až jí duše vylétne nad hlavu. Uvědomí si, že tam, kam odchází už kabelku potřebovat nebude. Zahihňá se tomu zjištění jako malá holka.

Děda na ni spiklenecky mrkne a přitom se mu udělá u levé nosní dírky velká průsvitná bublina. “Že by rýma?” napadne babičku. Ale to jen dědeček opouští také svůj tělesný futrál.

Jemnohmotně se chytnou za ruce a se zvědavostí odhrnou z cesty první závoj.