Narodil se v Prachově na Jičínsku. Po reálce a gymnáziu v Jičíně, kde počátkem května 1944 maturoval, byl nuceně nasazen v muniční továrně ve Vlašimi a poté v cukrovarnickém závodě ve Skřivanech. V únoru 1945 již nadále odmítal přispívat k válečnému úsilí třetí říše a přestal do přiděleného zaměstnání docházet. Dokonce u sebe ukrýval dva sovětské zajatce, kteří utekli z transportu, a pomohl jim dostat se k partyzánskému oddílu. Když se také o Kropáčka začalo zajímat gestapo, sám se přidal k partyzánům. To se psal již konec dubna a Hitlerově hrůzovládě zbývaly poslední dny.

V Čechách a na Moravě zůstávaly rozmístěny početné německé armády. Kropáček se účastnil různých diverzních akcí, s partyzány narušovali Němcům telefonní spojení a brzdili vojenské transporty, když prováděli sabotáže na frekventovaných silnicích z Jičína do Mladé Boleslavi a do Turnova. Na motocyklu také fungoval jako spojka. Po konci války usiloval o získání zaměstnání v bezpečnostních složkách a dočkal se. 12. října 1945 podepsal přísahu, nastoupil službu jako čekatel kriminální služby a byl přidělen ke Kriminální ústředně v Praze. Od října následujícího roku studoval při zaměstnání na Vysokém učení technickém se specializací na chemicko-technologické inženýrství. Složil ustavovací zkoušku úředníků vyšší kriminální služby a měl zdárně našlápnuto k úspěšné kariéře. V prosinci 1947 absolvoval stáž v chemickém ústavu v Halle nad Sálou, tehdy v sovětské okupační zóně Německa. Jenže přišel komunistický převrat 1948 a poměry v zemi se změnily, stejně jako Kropáčkovo odhodlání sloužit nové garnituře. Po mrazivé středě 10. března měl jasno, že odejde za hranice.

L. Kropáček jako mladý policista v Kriminalistickém ústavu. FOTO: poskytnuto z archivu M. Nekoly

Kropáček ve společnosti ugandských horníků. FOTO: poskytnuto z archivu M. Nekoly

Ten den ráno byl oblíbený ministr zahraničí Jan Masaryk nalezen mrtev na dvoře Černínského paláce. Kropáček byl členem prvního policejního týmu, který ohledával místo činu. On sám neměl možnost zblízka prozkoumat přímo ministrovo tělo, nicméně v koupelně bytu, odkud k pádu došlo, vytvořil soupis předmětů, především léků rozházených na podlaze. Vše pečlivě dokumentoval i fotoaparátem, který mu ovšem záhy zabavil důstojník StB. Podivné okolnosti, jež vyšetřování provázely, Kropáčka ještě více utvrdily v rozhodnutí zažádat 6. dubna 1948 o rozvázání služebního poměru. V odůvodnění uvedl zájem dokončit studia na vysoké škole. Poslední den téhož měsíce však odjel do Jaroslavic na Znojemsku a ilegálně překročil hranice do Rakouska.

Měl život před sebou. Mladý energický muž hovořící německy a francouzsky, bez závazků, se stal exulantem. Pobýval v řadě uprchlických táborů v Linci, Salcburku a Innsbrucku, než v polovině července získal potřebná imigrační povolení do Velké Británie. Upsal se totiž k tříletému pracovnímu úvazku coby zemědělský dělník na statek v Devonu v rámci programu European Voluntary Worker, kterým britská vláda nalákala ve druhé polovině 40. let okolo 91 000 zahraničních pracovníků k oživení mnoha odvětví hospodářství, jež se dosud bolestně vzpamatovávalo z válečného konfliktu. Kropáček se však znovu chtěl věnovat chemii. Neúnavně obepisoval firmy a chemické laboratoře s žádostí o zaměstnání a po necelých třech měsících měl štěstí. Mohl přestoupit na jedno odborné pracoviště a věnovat se výzkumu hliníku. Po večerech si doplňoval vzdělání se zaměřením na obchodní řízení podniků. Nějaký čas působil i ve výzkumných pracovištích londýnské univerzity. Specializoval se na metalurgii a v oboru dosáhl značných úspěchů. Byl dokonce vyslán britskou vládou do Ugandy a posléze do Zambie, aby nadnárodním korporacím vytipovával výnosná naleziště vzácných kovů. Už coby občan Spojeného království mohl teprve v přelomovém roce 1968 poprvé navštívit staré rodiče v Československu. Do vlasti zavítal znovu na podzim 1972, když v Praze vyjednával dodávky s podnikem zahraničního obchodu Metalimex. Tehdy již spravoval důl na měděnou rudu uprostřed divočiny. Díky vysokým výnosům dolu Kropáček záhy rozšířil aktivity i na těžbu zlata. O zastávce úspěšného afrického těžaře doma referoval i Československý svět, časopis Československého ústavu zahraničního, v článku příhodně nazvaném S odvahou Robinsona:

„Pan Kropáček je majitelem Hippo Mine, Hroší šachty. Abyste ho mohli navštívit v podniku, museli byste jet sto mil od Lusaky na okraj národního parku Kafue a odtud ještě šedesát mil lesní cestou neobydlenou oblastí, s níž vládnou „král“ lev a „místokrál“ slon. Cesta mezi Kropáčkovým dolem a farmou je značena na stromech přibitými tabulkami s bílým, červeným a modrým pruhem a pendluje po ní Tatra 138 s nákladem měděné rudy. Na dole je Kropáček jediným bělochem mezi sto dvaceti Afričany nejrůznějších kmenů. Svůj ministát však spravuje moudře a spravedlivě…“

Druhý africký život Ladislava Kropáčka místy vskutku připomínal napínavý román. Naučil se plynně svahilsky a působil jako mediátor při řešení sporů místních kmenů, při výletu na Nilu byl málem sežrán krokodýlem, přežil četné nehody v dolech, desítky metrů pod povrchem, střílel po pytlácích se slonovinou, připíjel si s generály a prezidenty. Když vydělal dostatek peněz, přestěhoval se do Velké Británie, koupil honosné panství se stájemi pro plnokrevníky a užíval si zaslouženého odpočinku. Zemřel 25. února 2018, tedy na den přesně sedmdesát let od chvíle, kdy „zvítězila dělnická třída“ a vypudila tisíce mladých lidí jako on do světa. V případě Ladislava Kropáčka to zároveň znamenalo začátek velkého dobrodružství v exotických krajích, kterého nikdy nelitoval.

Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.