Odpoledne jsem dojela nakoupit a taky pro naftu. Když jsem vylézala u pumpy, tankovala přede mnou paní, vedle taky paní a já když jsem vylezla povídám: "Jé, to tady dneska máme pěknou dámskou jízdu, co?" Ale ani se neusmály a koukaly obě jako puk. No, mě to přišlo vtipný, ale zřejmě obě měly jiný smysl pro humor než já a tohle jim vtipný nepřišlo. Tak teda sorry, že jsem si dovolila obtěžovat...

V obchodě jsem mimo jiné koupila i dvoje olomoucké syrečky a dva romadůry. Jednou sobě a jednou dědečkovi. Smradu jako v hradu a cena taky nápadně připomínala drahotu. Jó, kde jsou ty časy, kdy soused Tonda vyprávěl, že olomoucké stály korunu padesát a on si je kupoval do školy k svačině. Spolužáci s ním nechtěli sedět, ale ten papír od nich se prý náramně hodil na přilepení pod katedru... No fuj.

Já si ty syrečky dala asi za dva dny k snídani. Seděla jsem venku a pomlaskávala si, když se najednou objevil vlk Čenda. Nevěřícně na mě koukal a z jeho očí bylo znát, že je z toho trochu zmatený. Kdyby uměl mluvit, určitě by mi řekl: "Vy to taky jíte? A proč teda na mě všichni vždycky tak křičíte, když si najdu ve výběhu u koní koblížek? Já bych vám přece rád donesl taky..."