V čele vlády měl stanout jen na pár měsíců, během nichž se znemožní, načež zmizí v propadlišti dějin. Adolf Hitler však své příliš sebevědomé politické soupeře dokonale zaskočil. Jakmile byl 30. ledna 1933 jmenován kancléřem, nenechal si získanou moc už vyklouznout z rukou. Teprve na konci druhé světové války s miliony mrtvých byl fanatik s knírkem nucen uznat svoji porážku.

Versailleská mírová smlouva, kterou bylo poražené Německo nuceno podepsat na konci první světové války, vyvolala u nezanedbatelné části Němců pocit nespravedlnosti a ponížení. Na tomto podhoubí vyrostla celá řada radikálně smýšlejících skupin, mezi nimi i Nacionálně socialistická německá dělnická strana (NSDAP), v čele s Adolfem Hitlerem.

Původně marginální uskupení získalo mezi obyvatelstvem na atraktivitě koncem 20. let. Důvodem byla světová hospodářská krize, která na Německo dolehla zvlášť tíživě. Nezaměstnaní se počítali na miliony, v ulicích se šířily bída a beznaděj, zatímco u moci se střídal jeden kabinet za druhým.

Podceňovaný sociopat

Rozšířený názor, že demokratický systém Výmarské republiky fatálně selhal a je třeba jej nahradit silným autoritářským vedením, byl vodou na mlýn radikálů všeho druhu. Jestliže ve volbách v roce 1928 získala NSDAP jen 2,6 procenta hlasů, o čtyři roky později už jí dalo hlas 37,3 procenta voličů a Hitlerovci se tak stali nejsilnější parlamentní frakcí.

Zásadní vliv na politické dění v Německu si přesto udržovala skupina konzervativců vedených exkancléřem Franzem von Papenem. Na plebejce Hitlera sice hleděli skrz prsty, zároveň se jim ale nacisté zdáli být vhodnou protiváhou vůči nenáviděné levici, zejména komunistům.

Konzervativcům se podařilo přesvědčit prezidenta Paula von Hindenburga, aby Hitlerovi nabídl post kancléře. „Frajtr z Čech“, jak Hitlera prezident nazval (spletl si rakouské Braunau am Inn, Hitlerovo rodiště, s východočeským Broumovem, v němčině též Braunau), se tak koncem ledna 1933 dostal do čela vlády.

„Hitlera jsme si najali. Za dva měsíce ho zatlačíme do kouta, až bude kvičet,“ nechal se slyšet von Papen. Fanatik s knírkem byl podle konzervativního intrikána bezpečně „zarámován“ ve vládě plné spolehlivých lidí. Počítalo se s tím, že nacisté pod tíhou vládní zodpovědnosti zkrotnou a hnutí slibující všechno všem ztratí na přitažlivosti. Že Hitler během pár měsíců své politické konkurenty zlikviduje, očekával málokdo, ačkoliv fakt, že NSDAP získala ministerstvo vnitra a ovládla pruský policejní aparát, lecčemu nasvědčoval.

Nacistická totalita začíná

Uchopení moci nacisté oslavili velkolepým nočním průvodem s pochodněmi, který měl celému národu symbolicky připomenout začátek nové éry. Další plameny v hlavním městě, šlehající o necelý měsíc později ze střechy Říšského sněmu, ohlásily vypovězení základních ústavních práv v zemi.

V březnu 1933 byl vydán takzvaný zmocňovací zákon, opravňující vládu k vydávání norem bez jakéhokoli zásahu parlamentu. Následovaly brutální zásahy proti vnitrostranické opozici, levici, odborářům, Židům a dalším „nepřátelům“ nového zřízení. Po smrti Paula von Hindenburga v srpnu 1934 stanul Hitler jako jediný „vůdce a říšský kancléř“ s konečnou platností v čele Německa.

Další průběh dějin je již notoricky známý: v březnu 1938 Hitler zabral Rakousko, o půl roku později české pohraničí a v září 1939 vtrhl do Polska. Následovala okupace téměř celé Evropy, masakry civilních obyvatel a cílené vyhlazování Židů.