V životě jsem se asi nejvíc nasmála při kouzelné scénce paní Ivy Janžurové a Felixe Holzmana "Včera, dnes a zítra." A potom na pohřbu. To když někomu řeknu, zákonitě si pomyslí, co jsem to za člověka! No to musí ale být hyena...

Je to už spoustu let, co zemřela naše kamarádka Zdena. Bylo to moc smutné a vzhledem k tomu, že jí bylo pouhých 53 let, byli jsme z toho všichni zdrceni. A bylo samozřejmé, že se zúčastníme posledního rozloučení, i když se konalo v dost vzdáleném severočeském městě a my bydleli v Praze. Ovšem den před pohřbem manžel zjistil, že nemá černé boty. Nosil tehdy rád mokasíny ve světlé přírodní nebo hnědé barvě a ty jsem mu k tmavému obleku vzít nedovolila. Syn, který rok před tím maturoval, mu tedy nabídnul svoje krásné černé lakovky, co si na ples a k maturitě pořídil. Tak jo, to by šlo.

Ke smuteční obřadní místnosti se v tom městě jde do kopce a do síně taky po dlouhých schodech nahoru do patra. Kopec jsme vyšlápli a když se otevřely dveře a byli jsme do smuteční síně vpuštěni, pokračovali jsme po schodech dál. Jenomže ty krásné, černé lakovky byly manželovi trochu těsné a zřejmě to bylo příčinou toho, že se mu utrhla podrážka od paty až ke špičce a držela jenom na malém, asi pěticentimetrovém kousku vepředu. Kráčeli jsme po schodech v davu dalších truchlích hostů, on přede mnou a při každém kroku se mu ze schodu dolů odklapovala podrážka. A já si nemohla pomoct, dusila jsem smích v kapesníku. Snad to vypadalo, že neskutečně trpím a pláču a určitě to znáte aspoň z pubertálního období, kdy obzvlášť dívky často přepadají záchvaty nezastavitelného smíchu, ale čas od času je stejně potřeba se nadechnout a i to pak zaznělo jako tiché, táhlé zakvílení. Trochu jsem se uklidnila, až když jsme usedli do lavic a poslouchali smutečního řečníka. Ovšem po skončení lidé povstali a šlo se kondolovat pozůstalým. To už nebylo do kopce a manžel to vyřešil tak, že šoural obě nohy a téměř je nezvedal. Působil tak dojmem mrzáka, který i přes to, že mu pohyb působí neskutečné potíže, si nemohl z úcty k zemřelé dovolit vzdát svou účast na posedním rozloučení... A já se znovu dusila.

No, nějak jsme to zvládli a vím, že to asi těžko někdo pochopí, ale třeba to byl vzkaz od Zdeničky, že TO nemáme brát tak vážně a že nás TO čeká všechny, tak proč si při té, ač smutné příležitosti, radši nevzpomenout na chvíle hezké, co jsme spolu prožili. Příště Vám, jestli o to ovšem ode mě ještě někdo bude stát, napíšu něco veselého, co jsme spolu my, tedy naše a její rodina, prožili.