Občas každý člověk zůstane sám. Někteří jsou sami ve svém domě, jiní jsou sami i v místnosti plné přátel a rodinných příslušníků. Občas jsme sami ve svém životě, ve své hlavě.

Dnes se tomu říká deprese, dříve jsme říkali, že je nám smutno, bolí nás srdce a nebo prostě jen nemáme svůj den.
Je úplně jedno jak to nazveme, ale důležité je jak z toho ven! A je vlastně potřeba se hned snažit z tohoto stavu uniknout?

Prosím lékaře, vzdělané i lajky, aby byli benevolentní k mému názoru. Chci zde napsat svůj osobní postoj na tyto pocity a taky možná i radu jak se jich zbavit pokud je už nechceme. A třeba i malou historku z mládí.

Začnu první částí a to tou nejdůležitější. Je deprese vlastně špatná?
Podle mého názoru nemusí vždy být. Vždyť je to přirozená součást našeho života, našeho nitra. Já když jsem v depresi, když na mě vše padá a nic se mi nechce tak si to pokaždé alespoň chvíli užiji. Svět v tomto stavu vypadá jinak, melancholicky a některé věci, které nám zůstávaly skryté najednou vystoupí. V tomto stavu můžeme pronikat do svého nitra, svých vzpomínek nebo svých snů. Proto vždy radím něco co opravdu nikdo nečeká: Užijte si, že jste smutní!
Opravdu se v tento den posaďte na oblíbené místo v domě, chytněte oblíbenou knihu s hlupším ne příliš šťastným dějem a nalijte si trochu vína, možná zapalte doutníček. Projděte se po své zahrádce a nebo sedněte do auta a navštivte alespoň z okénka vozu místa, kde jste pracovali, kde bydlela vaše láska nebo kde jste chodívali ze školy a smáli se s kamarády. Uvidíte je najednou v jiném světle, uvidíte i to co jste dříve neviděli a ucítíte to co dříve necítili. Jakmile si to prožijete a projdete tak běžte žít!

A jak žít se smutkem? Jak žít v depresi? Jak z ní ven? Mě pomáhá něco co jsem se bohužel musel naučit už ve 12 letech.
Když mi bylo 12 let, onemocněl jsem poměrně vzácným onemocněním s krásným názvem Morbus Perthes. Je to takový prevít, který když vás v mládí potká, už vám zůstane. Bolest, operace, nemocnice a léčebné ústavy se stanou vaším domovem. A věřte mi, nejsou to místa pro dítě, které mělo běhat, hrát si a milovat. Ale to už všichni dobře víme. ;-)
Jakmile jsem tedy potkal tohoto pana Perthese, potkal jsem i první depresi. První smutek, stýskání a pocit bezmoci a bezpráví. Ležel jsem po trojité osteotomii pánve v sádrovém sarkofáku v Brněnské nemocnici s bolestí a pocitem, že život zkončil. Čekalo mě 7 týdnů bez pohybu a naděje na úspěch této operace? 10%. A zrovna v této nemocnici kde jediným přítelem byla televize jsem viděl jeden zajímavý dokument o 2. světové válce a o válečných zajatcích v Japonských táborech. Ptali se jich jak je vůbec možné, že přežili. Jak jste mohli přežít to každodení mučení? Bolest a strach? Držela vás naděje, že vás vysvobodí?
Ne, naděje je opustila poměrně rychle. Při životě je držela rutina. Opakující se každodení události, které se nemění. Jídlo ve stejnou hodinu, bolest ve stejnou hodinu, česání vlasů ve stejnou hodinu. A já si tedy řekl, že to vyzkouším a udělal jsem si v hlavě takový seznam činností, které jsem každý den opakoval ve stejnou dobu. A kupodivu to fungoval a já to praktikuji celý život.

Proto si už 18 let tvořím rutinu v každém dni, v každém zaměstnání v každé části svého života. A jak to vlastně vypadá? Poměrně jednoduše si ze všedních střípků činností vytvořím krásný den.
Vezmu činnosti, které běžně dělám v práci, doma nebo na cestách a vytvořím si z nich pro každý den v hlavě úkolový seznam.
9:00 kuřácká pauza, 11:30 oběd, 20:00 sledování pohádek nebo jejich čtení s dcerou. Tyto události v mysli označuji jako splněné a vždy se k nim upínám, když mě zasáhne nějaká nepříjemnost.