Nebo možná bych měla použít slovo bohudík. Opravdu jsem přesvědčená, že zájem rodiny o mou osobu je motivován jedním jediným – mým majetkem. Takže, bohudík, že mně to došlo, že jsem je odhalila.

Ne, že bych byla miliardářka. Mám vlastní pěkný byt, krásnou chatu na super místě, něco málo rodinných šperků, nějaké to umění, které má údajně slušnou cenu. Zatím zvládám jezdit autem, takže na chatě trávím většinu času, jen když je velká zima, přesouvám se do bytu ve městě.

Manžel zemřel začátkem roku po těžké nemoci, věděli jsme, že to nedopadne, byli jsme s tím oba smíření. Nebudu se rozepisovat, co jsem po smrti prožívala, myslím, že to každá vdova zná a stejně se s tím každá musíme vypořádat sama.

Jenže já sama nebyla. Byla jsem šťastná, že mám dvě dcery, vnoučata, sestru, bratra. Všichni se semkli, jezdili za mnou, byli mi oporou. Vlastně jsem na chatě od jara vůbec nebyla sama, pořád tam někdo byl, tvrdili, že by mi samota dobře nedělala. No jak se to vezme, zpětně si říkám, že by mi možná samota po smrti manžela byla prospěšnější, taky jsem si potřebovala utřídit myšlenky, více si poplakat. Nedali mi k tomu prostor, od jara pořád grilujeme, scházíme se, berou mě na výlety.

Nejdříve se zeptala dcera. Co prý míním dělat s chatou, s bytem. Já nevěděla na co se ptá. Vždy jsem si myslela, že když člověk umře, dědí pak potomci podle zákona. A já s nikým neměla žádné neshody, nechtěla jsem nikoho upřednostňovat. Dcera přišla s tím, že kdybych na ni chatu napsala, bude mi platit jakousi rentu, dva tisíce měsíčně, na přilepšenou k penzi, ať si prý užiju život.

Přišlo mi to divné. Přece takto neodstavím druhou dceru, přece se musejí podělit.

Jenže za týden přišla druhá dcera se zetěm. Vím, že to byla jeho iniciativa, je takový podnikavý, je dost na peníze. Že prý kdybych chatu zastavila bance, oni by si vzali úvěr, z něho ji celou zrekonstruovali, přestavěli, aby se do ní vešlo víc lidí, celá rodina. Aha, takže já budu pár let, co mi možná zbývá, sedět na staveništi? Děkuji, nechci. Řekla jsem jim, že až tady nebudu, musejí se domluvit mezi sebou a že mi to už bude úplně fuk, jak chatu přestaví, změní. Ale  teď si chci užít klidu, místa a věcí, které jsme s manželem vytvořili a měli moc rádi.

Dost mě zklamali, to přiznávám. Sestra najednou na jaře taky byla pořád. Dříve tam téměř nejezdila. Podotýkám, že chatu jsme koupili jsme s manželem, takže sestra s ní nemá nic společného. Ale od jara až dosud tam byla neustále, nakupovala, organizovala mi život, prý že nemůžu být sama. Pak z ní vylezlo, že by její syn měl o chatu vážný zájem, že by ji ode mě koupil. Ze zajímavosti jsme se pak ptala za kolik. Nabídli směšně malou částku. Když jsem se pousmála, sestra řekla, že mezi příbuznými se přece neplatí tržní ceny, že rodina si má vycházet vstříc.

Co mi udělalo radost, je, že vnučka přišla, že nám koupila zájezd k moři. Nám dvěma samotným. Byly jsme v červenci v pěkném malém hotýlku v Řecku, bylo to moc fajn. Vnučka vzala babičku k moři, to je pěkné ne? I když, přiznávám, že teď čekám, zda za to něco nebude chtít. Ale co ji tak znám, u ní to nehrozí. Mám pocit, že generace našich vnoučat méně lpí na penězích než generace našich dětí. Čtyřicátníci a starší jsou rozhodně víc na prachy, než dvacetiletí, kteří touží po zážitcích, vzdělávání, cestování. Dříve jsem říkala, že mladí jsou nezodpovědní, ale teď je začínám chápat a jsou mi sympatičtí.

Zeť nedávno posekal zahradu, opravil plot, shodil polámaný strom, nasekal ho na dříví na topení. A pak řekl: no nevím, co by sis bez nás počala, sama tu chatu nezvládneš.

Asi mi tím chtěl znovu naznačit, že mu ji mám napsat.

Je to takové divné. Začala jsem být podezíravá a za každým jejich slovem teď něco hledám. Což je špatné. Ale už se s nimi nebavím tak bezstarostně, radostně. Říkám si: přijeli jste kvůli mně nebo se ke mně chováte hezky, protože čekáte, že za to něco dostanete?

Třeba jsem je špatně vychovala. Může být. Rodiče vždy mohou za to jaké děti jsou. Nestěžuju si, jen jsem se chtěla zkusit svěřit. Být vdovou je totiž už tak hodně těžké a když se pak člověk ještě setká se zklamáním, je to těžké mnohonásobně víc.

(Pozn. redakce: Napsáno pro neziskový projekt vdovyvdovam.cz. Jméno autorky je na její přání změněno, fotografie je ilustrační)