„Tak co, sousede, taky patříte k těm třídílkům odpadků? Je vám jasný, že to je zbytečný, voni to ty blbci popelářský stejně nakonec sesypou na jednu hromadu.“ Protože neodpovídám, mění operativně téma: „Už jste slyšel, že toho Svobodovic fakana vyslýchali policajti? Asi kvůli nějaký zlodějně. Já se teda nedivím, je to odjakživa grázl, stejně jako všichni ty mladý dneska. Protože mají špatný vzory. Ve filmu, v televizi, v novinách je to samej gauner a prochází jim to. Já bych jim…,“ konec jeho tirády už neslyším, anžto se slovy „pardón, já děsně spěchám“ nasazuji zběsilé tempo.

Kolouškovy kecičky samozřejmě okamžitě vypouštím z hlavy, až na jednu výjimku. Přemýšlím o tom, co řekl o špatných vzorech pro mladé. Existuje vůbec tenhle problém? Může být dospívající mlaďoch opravdu ve svém jednání ovlivněn například tím, že v jednom filmu (už si nevzpomínám na název) sympaťák Belmondo vyloupil banku a nezavřeli ho za to? Nebo tím, že v jiném filmu (název jsem též zapomněl) po sobě jdou dva nájemní zabijáci, a ten lidsky kvalitnější v podání Sylvestra Stallona nakonec chytře odpráskne toho zlejšího v podání Antonia Banderase? Nevím, na rozdíl od pana Kolouška se necítím být k vědeckému posouzení téhle věci kompetentní. Nicméně si pamatuji, že v mém fakanském věku nám také byly servírovány potenciální vzory v podobě různých Pavků Morozovů, Timurů a jejich part, mladých předsedů JZD Janů Hamrů a podobně. Ale nemám pocit, že by to nějak ovlivňovalo mé chování. Takže jaké jsem vlastně tehdy měl vzory? Pokud pominu logickou skutečnost, že v akutní pubertě jsem nejzářivějším vzorem byl já sám sobě, později se jím nejspíš stal jistý instalatérský učeň Jiří Vondruška, který jednak dostal každou holku od nás z vesnice a jednak uměl dobře hrát ping pong.

Aplikuji své dumání o vzorech při dozrávání i na své potomky. Dnes jsou z nich dospěláci a řekl bych normální, slušně se chovající lidi. Ale jaké vlastně měli vzory? S hrůzou zjišťuji, že o tom nemám ani tušení. Respektive jen předpokládám, že jsme jimi nebyli my, jejich rodiče, tak tomu nebývá, vždyť my jsme přece byli jenom normální, slušně se chovající lidi. Vzor musí být mimořádný jedinec, někdo úžasný, charismatický, prostě osobnost s velkým O. U dcery si vybavuji pouze to, že až do relativně pokročilého dětství vášnivě horovala pro Pipi Dlouhou punčochu, a v patnácti letech si nechala naondulovat účes podle zpěvačky Whitney Houston. U kluka to bylo křišťálově jednoduché – on hrál odmalička fotbal a vzory si tedy vybíral výhradně z téhle oblasti. Nejdřív to byl pan Havlíček, který střílel nejvíc gólů za A-tým naší vesnice v okresním přeboru, pak sparťanský útočník Jurkanin a nakonec světová hvězda Wayne Rooney z Manchesteru United.

Fakt by mě zajímalo, jak takový bývalý vzor ovlivní další život. Koho třeba v dospívání obdivoval kamarád Jarda, kterého jsme už několikrát načapali, jak švindluje při mariáši? Anebo kámoška Hedvika, která pravidelně posílá dobrotivé finanční příspěvky všemožným psím a kočičím útulkům a taky pořád tvrdí, že cirkusy jsou vlastně mučírnami pro zvířátka. Kdo byl vzorem pro pana Soukupa, jenž se u nás na vsi v hospodě Na rybníčku každý týden s někým popral, a třeba i to, jaká Osobnost zářila do dozrávání toho věčně naštvaného morouse pana Kolouška.

Při nedávném pravidelném posezení naší party v hospůdce jsem se pokusil na tohle téma zavést řeč, ale všichni si z toho dělali srandu a poslali mě do háje. Nikoho tohle závažné téma nezaujalo, zůstal jsem na to sám jako kůl bez plotu. Ale jen do včerejška. Včera ve čtvrt na tři se to radikálně změnilo a já jsem z myšlenkové krize venku. Byl jsem na procházce s milovaným vnoučkem Pepínem a on mě požádal o zakoupení zmrzliny. Neprodleně jsem tak učinil a za odměnu mi zazněly z Pepínových úst dvě přesladké věty: „Jé, dědo, tys mi koupil dva kopečky, to táta s mámou by mi dali jen jeden. Dědečku, ty jsi můj vzor!“