Pokud Karel Schwarzenberg porazí ve druhém kole volby hlavy státu Miloše Zemana a stane se českým prezidentem, půjde o dosud největší úspěch knížecího rodu Schwarzenbergů. Uvádí to vedoucí Oddělení zámeckých knihoven Národního muzea Petr Mašek, který se historií českých šlechtických rodů dlouhodobě zabývá.

„Myslím, že takového postavení, to znamená, aby se stal vlastně prvním v suverénní zemi, nikdo ze Schwarzenbergů nedosáhl, přestože vládli na svých panstvích a v říšských knížectvích. Šlo by to chápat jako největší úspěch rodu vůbec,“ tvrdí Mašek.

To ale neznamená, že by se v minulosti nenašla řada významných postav. Ke slavným osobnostem rodu, který se v průběhu dějin rozdělil na dvě větve (hlubocko-krumlovskou a orlickou) patří například Jan Adolf I. (1615 až 1683), schopný politik vídeňského dvora, jenž byl válečným radou a v roce 1670 se stal i prezidentem dvorské říšské rady. V této funkci stál "hned vedle císaře" a mohl jej tak výrazně ovlivňovat.

Mezi několika dalšími politiky a diplomaty z rodu Schwarzenbergů byl významný také Felix (1800 až 1852), který zastával diplomatické posty v tehdejším Petěrburgu, Berlíně nebo Londýně a v letech 1848 až 1852 byl i rakouským ministerským předsedou. Jeho bratr Bedřich (1809 až 1885) byl arcibiskupem pražským.

Z orlické větve rodu jmenoval Mašek především jejího zakladatele a přímého předka současného prezidentského kandidáta Karla I. (1771 až 1820), který proslul jako velmi úspěšný vojevůdce. Bojoval v tureckých válkách a účastnil se i bitev u Slavkova a u Lipska, kde velel všem armádám protinapoleonské koalice.

Podle Maška patří Schwarzenbergové, kteří se knížecím titulem mohou pyšnit od roku 1670, v rámci Evropy mezi nejvyšší šlechtu. V Česku jim prý mohou konkurovat jen Lobkowiczové. „To je druhá rodina, která je jak titulem, postavením, tak i tím majetkem naprosto srovnatelná,“ řekl Mašek. Zdůraznil postoj Schwarzenbergů, kteří se ve složitém období před druhou světovou válkou jednoznačně přihlásili k českému národu.

Šlechtické tituly se dnes v Česku používat nesmějí. Zrušeny byly již krátce po vzniku nezávislého Československa v roce 1918. V době protektorátu byla sice jejich platnost obnovena, ale od skončení druhé světové války jsou opět zakázány, i když sankce za jejich užití už nehrozí.