Přímé zážitky u pc nebo bedny vysedět neumím, a že jich tentokrát opět bylo. Jen to počasí si s cyklisty pohrávalo podle svého úvažení. Nu což, i rozmary počasí k turistice patří a jsou vlastně také zážitek.

Pendolinem do Ostravy i s kolem byla velká paráda. Před nádražím zde tryská vodotrysk, který zrovna netryskal. Každej metr dobrej, a tak nejkratší cesta do města vedla napříč vanou fontány...kde mazlavá substance zůstala. Z celé porce kilometrů jsme ukrojili sotva pět metrů. Někoho může napadnout...tak ne, ne a ne, alkohol v tom prsty neměl, jen špatně vyhodnocená situace.

Mírně naražený bok nebyl překážkou vydat se k soše Věry Špinarové. Tenkrát na západě...to už nikdo nikdy líp nezazpívá, se ani nedivím, že to nezkouší.

A pak k soutoku Ostravice s Odrou. To už se začalo těžce zatahovat.

Ten se nám nepodařilo objevit, ale náhradou nám byl vzlet volavky popelavé.

Jízda po kostkách je za deště krajně nebezpečná, a tak

nezbylo, než další čtyři hodiny strávit z bezpečnostních důvodů v restauraci a

probrat co se dalo.

Kolem páté přestalo kupodivu lejt, a tak ještě průlet Ostravou a

cesta směr základna ve Frýdku-Místku, proti toku řeky Ostravice se otevřela.

Teda přesněji směr základna v Místku. To už podvečerní slunce vládlo.

Druhý den ráno se sluníčko zrovna nesmálo, ale aspoň nepršelo, a tak kolem soutoku Morávky s Ostravicí

nás plán nasměroval k Žermanické vodní nádrži.

s následným pohledem z rozhledny v Soběšovicích.

Valíme dál.

směr Těrlická vodní nádrž a

dále do Havířova. Pokud má někdo předsudky o černém hornickém městě, hned je ztratí.

Město je mladé a rozkvetlé.

V centru centra prý stál dřív Lenin. Teď ho vystřídalo kyvadlo. Jen jáma chybí, i když v pohybu ho málo kdo viděl a dokonce mělo i hrát.

 Bezručův vrch nad Frýdkem-Místkem s pomníkem Osvobozené půdy. Mělo tu stát také jeho mausoleum.

A už se blížíme do města, ale nejdřív restaurace Hrad. Menu má hodně do středověku. Například Stehno dráteníka Vrby či Krkovice tesaře Širučka.

Svítí tu výhradně svíčkama.

Na náměstí pak už zbylo jen sjet a vyjet.

Místní zámek byl původně pohraničním hradem, chránícím zemské hranice. V 16. století začali Pernštejnové s přestavbou.

V roce 1918 přešel zámek do vlastnictví státu, který zde zřídil kanceláře a ředitelství Státních lesů a statků.

Ze zámecké zahrady pohled utkví na bazilice Navštívení Panny Marie, poněkud narušený současnou architekturou.

 V cestovním deníku dalšího dne byly dva Těšíny. Nejdříve ten Český, i když nevím proč zrovna Český a

a po překročení Olše, případně Olzy

polský,

podstatně živější. Nevím proč.

A protože pršelo...

A najednou se nebe umoudřilo a zavelelo splnit další postupný plán. Třinec. Město se dělí na nové

staré a

železárny.

Jednou z myšlenek výpravy byly soutoky, řeky a vodní plochy. Na poslední den zbyly dvě a jelo se k nim částečně podél Ostravice, na které najdete splav na každém rohu. Některý byly vymazlený a

nejen splavy, či jezy.

Vodní dílo Baška bylo vypuštěné a zatravněné. Název hospůdky byl poněkud zavádějící. Předpokládám, že majitelé z toho byli poněkud rozhozeni

o hroších nemluvě. Už z toho byli celí popraskaní.

Směr Frýdlant byl dobře značený, zabloudit se nedalo,

ale cesta už byla poněkud kopcovitá.

Město jsme lízli kolem bývalého kláštera, dnes domova pro seniory a na řadě byl už jen bod obratu,

Čeladná, se zvony uprostřed náměstí, které se nehoupou.

Někteří zlí jazykové tvrdí, že

město slouží především k relaxaci lépe vydělávajících a šikovnějších, ale to je určitě jen závist.

V dáli už na nás mávaly hory a zase voda.

Chvilku svítilo cestou zpět k další vodní nádrži

Olešná s panoramatem.

No a pak už byla na úplný konec diskotéka. Vysmátý dýdžej patrně netušil, že po koncertu bude muset parket posekat.

Tak skončila cyklotour, provázená deštěm a už se těšíme na další, pokud možno bez vody.