Bylo to jednou začátkem dubna a konečně ráno svítilo sluníčko a přes noc nenapadl sníh. Sláva!

Po obědě jsem se rozhodla vyrazit na dlouhou procházku a šla jsem na Bukovou horu. Vítr sice chvílema fučel, ale dala jsem to. Zahájila jsem tím svoje každoroční výlety na moje oblíbená místa. A jelikož cestu moc dobře znám, rozhlížím se sice dobře na obě strany, co je kde nového, ale v hlavě mi jede něco úplně jiného...

Tentokrát jsem si cestou vzpomínala na film, na který jsem se večer dívala. Jmenoval se "Početí mého mladšího bratra" (s dodatkem Co všechno se může stát na jedné svatbě aneb Dobří lidé nemohou dělat špatné věci). A srovnávala jsem si to celou dobu v hlavě a musím si přiznat, že mě to docela dostalo. V kině před tím prý kdysi šel dokumentární třináctiminutový snímek "O malém světě", který natočil už v roce 1967 režisér Vladimír Drha o pavlačovém činžáku ve Vysočanech, kde vyrůstal. Tenhle film jsem bohužel neviděla, to nedávali, ale bylo tam prý moc hezky vyprávěno o tom, jak v domě žilo pět partají, jak si sousedé vzájemně pomáhali, věděli o sobě i to, co kdo měl k obědu, kdy prali prádlo nebo se koupali a taky co koho třeba trápilo.

Ten novější film (z roku 2000), který na druhém programu vysílali, byl jakoby vyprávěním režiséra, očima dítěte - desetiletého kluka Toníka a vzpomínkami dospělého Antonína po čtyřiceti letech o tom, jak se v létě roku 1949 vdávala dcera domácího a celý dům jí byl na svatbě. Četla jsem na to i pár recenzí a všechny se shodovaly v tom, že je to pěkná blbina, ale já si nemůžu pomoct, já z toho měla úplně jiný pocit. Mě z toho vyplynulo, že v životě někdy člověka může opravdu něco zasáhnout tak, že si nemůže pomoct, ale pokud se to podaří zvládnout (nebo spíš utajit) tak, aby to nikomu neublížilo, může to zůstat jen jako krásná vzpomínka...V podstatě šlo o to, že Toníkova maminka a mladý ženich se do sebe hned na první pohled tak zakoukali, že to bylo jako blesk z čistého nebe. To jejich "splynutí" nejlíp asi pak vystihlo to, co si spolu později večer "po tom" řekli.  Ona se ho zeptala :"Co se nám to stalo?" a on jí na to odpověděl "Nevím, ale bylo to krásné"...

Ovšem, kdyby to viděl můj manžel, řekl by, že ta Toníkova maminka byla pěkná děvka a ženich že byl hajzl, co dokázal podvést nevěstu už v den svatby. Ale kdyby se to profláklo, tak by to určitě odnesla jak rodina malého Toníka, tak pochopitelně i novomanželé a vlastně by to úplně změnilo tu úžasnou atmosféru v domě, která tam byla, protože by už mezi nimi navždycky byla "ta hrozná věc" co se o svatbě stala. Takhle se nikdo nic nedozvěděl, ta němá a trochu i ťáplá z domu, co je při tom viděla, to nikomu "neřekla" a snad ani na tom nic špatného neviděla, ženich se normálně vrátil na svatbu k nevěstě, maminka přišla později a přinesla velkou mísu úžasného cukroví - božích milostí - obalených v moučkovém cukru (to asi mělo být pro odpuštění?). Toník pak usnul pod stolem s pusou celou bílou od cukru a tatínek s maminkou ho odnesli domů do postele. Novomanželé se hned po svatbě odstěhovali (myslím že do Jičína?) a víckrát už k ničemu nedošlo. Toníka tehdy vůbec nic nenapadlo a vlastně to ani jako dospělý nevěděl. Maminka pak ještě strávila noc s tatínkem... Toníka to v noci vzbudilo, no a za devět měsíců se mu pak narodil bráška. Tak nevím, blbina ale mě se to stejně líbilo... V životě se holt dějou různý věci.

No. pořád to ale bylo lepší, než když soused na chalupě, na svatbě dcery, přistihl svou švagrovou se svým kamarádem a považoval tehdy za nutné to bráchovi říct. To, že svatba byla v háji je jasný, ale horší bylo, že bráchu druhý den našli v garáži otráveného výfukovými plyny. Tak to teda byla svatba, ta se zadařila, tam bych teda být nechtěla...