„Já to mám jasný,“ prohlašuje chlápek v čele stolu, „já bych chtěl bejt u toho, když před šesti tisíci lety se nějakej Babylónec nebo Mezopotámec napil podezřele vypadající tekutiny z podezřele zavánějící amfory a najednou zjistil, že vynalezl něco, co lidstvu vydrží na věky věků, totiž pivo.“ Hmm, zajímavá myšlenka, o to pozoruhodnější, že její autor je asketicky vyhlížející, velice vychrtlý mužíček, který naprosto nevypadá na přívržence pěnivého moku. Spíš bych si tipnul, že baští výhradně nízkokalorický tvaroh a zapíjí ho destilovanou vodou.

Ale už je tu další diskusní příspěvek. Hromovým basem promlouvá tlusťoch, jehož jedno stehno váží určitě víc než celej vychrtlík: „No jasněééé, Štefane, pivčo je vlajková loď lidské kultury, ale nesmí se zapomínat, že k jeho bumbáníčku patří taky dobroučký zobáníčko. Takže já bych chtěl bejt u toho, když nějakej hostinskej Šamánek z Berounska před sto lety poprvé naložil buřty do láku, čímž vynalezl utopence.

„To se dalo čekat,“ prohlašuje brýlatá blondýna, sedící po tlouštíkově levém boku, „vy chlapi uznáváte hlavně chlast a žrádlo. A to vás nenapadlo, jak by bylo krásné být třeba u toho, když Verdi komponuje nádherný sbor Židů z opery Nabucco, když Shakespeare píše balkónovou scénu z Romea a Julie, když Michelangelo maluje strop Sixtinské kaple, když Victor Hugo píše Bídníky? To jsou okamžiky, u kterých bych chtěla být zase já, protože nejsem pivní žok, jako většina vás mužskejch.“ Hezký projev, ještě si stačím všimnout, že bloncka si po něm s chutí řádně přihnula ze svého půllitru plzeňské dvanáctky. A také ještě zaslechnu, jak tlusťoch říká vychrtlíkovi: „To je všechno moc pěkný, ale kde je psáno, že ten Hugo, Shakespeare nebo ten Verdi při tom svým tvoření taky nevyzunkali spoustu piva, že jo.“

Slovo si bere pán s do čela padající kšticí, ostře řezanými rysy a přísným výrazem. Odhaduju ho na odborníka v nějakém technickém oboru a on to svými slovy potvrzuje: „Přátelé, zapomínáte na to, že hybatelem vývoje lidstva je hlavně technika. Kde bychom byli, kdyby třeba v dávných časech nebylo vynalezeno kolo, šroub, kladka, a potom například objevena elektřina nebo různé možnosti bezdrátových komunikací, jaderná energie a tak dál? Ale jestli si já mám vybrat okamžik, který bych toužil osobně zažít, tak to bych chtěl sedět s Ysaacem Newtonem pod stromem zrovna ve chvíli, kdy mu na palici spadlo to jabko a on začal přemýšlet o gravitaci.“ „Hele, Arnošte,“ pohotově reaguje tlouštík, „ví se vůbec proč Newton pod tou jabloní seděl? Nezaskočil si tam zrovna proto, aby si v klidu dal jedno dobře vychlazený pěnivý?“

Ani nedutám a neslušně poslouchám další debatující. Pohledná panička se sponou ve vlasech by si přála být s doktorem Flemingem v jeho laboratoři v momentě, kdy objevil penicilin, pán v kostkované košili vedle ní by chtěl na vlastní oči vidět, jak vlčice kojí Romula a Rema. Madam v džínové bundě by chtěla alespoň chvilku posedět na klíně Franka Sinatry..., prostě přání nejrůznějších druhů defilují jako apoštolové na Staroměstském orloji. Hodně mě zaujme to, které vyslovuje atleticky vypadající pán, konzumující celý večer výhradně nealkoholické nápoje: „Já bych chtěl zažít okamžik v roce 1823, kdy anglický student William Webb Ellis vzal při fotbalu míč do rukou a běžel s ním až k soupeřově brance. Dal tím totiž motiv ke vniku ragby, což je podle mě nejkrásnější sport.“ Pochopitelně ihned následuje tlusťochova glosa: „Hergot, tak ten študák v sobě musel mít pěkných pár piv!“

Hlučná společnost od vedlejšího stolu už odešla, ale zanechala mě tu v těžkém psychickém rozpolcení. Co bych vlastně já chtěl osobně dle vlastní libosti zažít? U čeho bych chtěl být napříč dějinami? Mám v hlavě zmatek, je toho moc a současně nevím, co z toho vybrat. Musím si dát ještě jedno pivko, tu stálou vlajkovou loď lidské kultury, a přemýšlet. Ale vlastně ne, pivo už si dát nemůžu, to bych nestihl být doma do devíti, jak jsem slíbil. Jéžišmarjá, to by zas bylo řečí! A to namouduši zažít nechci!