Nikdy, obyčejné,české slůvko. V češtině je řadíme, pokud se nemýlím, jako záporné zájmeno. Ale jinak má hluboký význam i v našem životě. Člověk toto slovo během svého života jaksi letmo přejde. Nejznámější úsloví je - nikdy neříkej nikdy, ale to je spíš hovorové a nikdo se nad ním nijak zvláště nepozastaví.

Dnes jsem si uvědomila, jakou hloubku má slovo nikdy v našich životech. Přijela vnoučata s otcem na prázdniny. Když jsme se přivítali, táta si je vzal k sobě, objal je a řekl: Stará babička nám umřela. Už ji nikdy neuvidíte, nikdy ji nenavštívíte, nikdy už ji neobejmete, nikdy už ji s ničím nepomůžete. Bylo ticho, že špendlík byste slyšeli spadnout. Oči dětí zesmutněly a tekly z nich potoky slz. Měly starou babičku, jak jí říkaly, moc rády. A tati, to už nikdy? Otázal se menší Štěpa. Ano, už nikdy, zbyly nám všem jen vzpomínky a fotografie. A tak to bude, až i my budeme staří a umřeme. Nastalo ticho, pláč ustával. Děti byly přituleny k tátovi a v očích měly ještě hodně otázek, ale tak nějak slova jim vázla v hrdle.
I když smrt je součástí života každého z nás, přeci jen, v očích a mysli dětí je to něco, co ještě moc nedokáží pochopit, nedokáží to tak nějak ve svém životě zpracovat. Zvláště pak, když se vrací z tábora, těší se na starou babičku a stará babička už je nevítá a už nikdy vítat nebude.

Já jsem se od její smrti, ze které se zatím nemohu vzpamatovat, zabývala tříděním pozůstalosti, protože musím vyklidit městský byt. Viděla jsem ji před sebou v různých šatech, svetrech, halenkách, které jsem třídila a likvidovala. Viděla jsem, jak si obléká sáčka či kabáty to hlavně v mladších letech.  Byla malá vzrůstem, ale štíhlá a hezky se oblékala. Nikdy jsem si nedovedla představit, jak vyklízení je činnost niterná a jak pohne vaší myslí. Pořád jsem ale jaksi cítila, že je v bytě tak nějak se mnou. Vzala jsem si z pozůstalosti jen pár drobností, jsou to věci, které mívala ráda, ale jsou to přeci jen věci. Důležitější je, že ona navždy zůstane v mých vzpomínkách a hlavně, dokud budu chodit po této zemi a dýchat tento vzduch, bude v mém srdci a nikdy to nebude jinak. Nikdy to nebude ani u mého manžela, syna a mých vnoučat.Byla moc hodnou a obětavou prababičkou, babičkou i maminkou a to nikdy nikdo na světě nezvrátí.

Mohla bych i dál rozebírat slovo nikdy, ale jak píšu toto zamyšlení, tak mě nějak připadá a zároveň i děsí jeho nedozírný zemský rozměr. Možná je to celkovým duševním rozpoložením, ale sami se zamyslete, jak vám slůvko nikdy vstoupilo do vašeho života.

Prostě, obyčejné slovo nikdy.

Krásné letní dny, plné zdraví, pohody...