Po sametové revoluci, když začalo plno kurzů angličtiny, párkrát jsem se zůčastnila prvních hodin. Velice mne překvapilo, že výuka začala hned po pozdravu pokynem - začněte jeden po druhém číst první lekci. Honilo se mi hlavou, že jsem omylem nastoupila do kurzu pro pokročilé, navíc když většina opravdu četla. Já jsem ani nemohla uhlídat, u které jsme věty, tak jsem se omluvila. Později jsem zjistila, že většina posluchačů je už poněkolikáté na počátečních 2-3 lekcích. Vzdala jsem to dřív - 2x po první lekci.

Teď lituji, ale tehdy jsem myslela, že se nic neděje a budu existovat i bez angličtiny. Ale děje se. Cítím se jako analfabet. K mému úžasu je vkládáno do mnoha textů ne jen jedno slovo, ale celé anglické věty. Chápala bych to v situaci, kdy schází český výraz, například při pojmenování odborné činnosti, nebo součásti elektroniky. Jak ale asi všichni pozorujeme, anglické věty jsou často uváděny uprostřed článků v časopisech jako citace, jako název pořadu, jako výzdoba cukrárny i název prodejny. Prostě podle mne nepochopitelně.

Protože jsem chtěla leckdy vědět, co to v překladu znamená, vnuk mi do počítače nainstaloval překladač a já si tam opíši anglický výraz. Většinou jsem byla velice překvapena, co jsem se dozvěděla. Byly to běžné české výrazy: pohodová škola, tváří v tvář, vysoká kuchařina a plno dalších podobných.

Vzpomínám na hodiny českého jazyka, kdy jsme se uculovali nad snahou zachovat čistotu jazyka - nosočistoplena, břinkostroj apod. Vždy jsem měla a mám stále ráda náš český jazyk a dobře vím, že se jazyk vyvíjí, že bude doplňován dalšími výrazy, ale myslím si, že někdy jsou anglické výrazy zbytečné.

Chápu, že mé divení v této záležitosti je dáno mým dosti vysokým věkem, Ano, to tak je.