Zlatokopka. Vždy, když slyším to spojení s nějakou mladou ženou, je mi jí líto. Je mi jasné, že existují ženy, které si vybírají muže jen podle toho, jak jsou bohatí, ale na druhé straně do vztahu dvou lidí nikdo nevidí. Však oni ti muži jsou svéprávní, berou si ty takzvané zlatokopky dobrovolně, nikdo je k tomu nenutí. Kdo může soudit, jak to mezi lidmi v páru je? Já si v tomto směru užila dost. Honza byl úspěšný podnikatel. V našem okresním městě ho všichni znali, dával tam lidem práci, tak to byl pořádný skandál, když se provalilo, že spolu chodíme. Rozvedl se. Po pravdě řečeno, já v to ani moc nedoufala, prostě jsem se do něj zamilovala a neřešila jsem co bude. Byl tak jiný, než všichni ti kluci, které jsem do té doby znala. Pozorný, chytrý, vzdělaný. Rok po svatbě se nám narodil syn a já jsem byla nejšťastnější žena na světě. Dokonce jsem časem navázala docela slušný vztah s jeho synem z prvního manželství, myslím, že chápal, že vztah jeho rodičů nebyl dobrý a že to takto bylo lepší pro všechny. A největší radost mi udělalo, když Honzu časem přijal i můj táta, který do té doby tvrdil, že jsem se pomátla, když si beru, cituji, dědka, který je stejně starý jako on.
Prožili jsme krásné roky. Ale vím, že jsem stále měla ten cejch zlatokopky. I kamarádky mi často říkaly: „No jo, ty sis to uměla zařídit, ty si žiješ.“ Nebo: „Jak jsi ho dokázala rozvést?“

Měla jsem se dobře, co se týká materiálního zabezpečení i co se týká lásky. Já Honzu opravdu milovala a on mě také, o tom jsem přesvědčená. Ale některé reakce mě urážely, například jsem se dozvěděla, že kamarádky běžně říkají, že bych si ho určitě nevzala, kdyby neměl peníze. Honza totiž nebyl zrovna typ, ze kterého ženy omdlévají. Prostě menší, podsaditý mužský, vlasů ubývalo, bříško se zvětšovalo. Pro mě nejlepší muž na světě, pro někoho asi na pohled nezajímavý taťka. Ovšem se zajímavým kontem, několika firmami, krásným domem. Zvykla jsem si na takové řeči, časem mi to bylo fuk.

Jenže pak se naše štěstí zhroutilo. Honzovi diagnostikovali rakovinu. Bojoval čtyři roky. Statečně, ale poslední rok byl pekelný. Stačil ještě vypořádat majetek, rozdělit vše mezi oba syny a mně. Měla jsem radost, že kluci v té těžké chvíli stáli při sobě a při mně, že syn z předešlého manželství nevytahoval žádné staré křivdy. Vážím si ho za to. Ale jinak se většina lidí tvářila, že se jich jeho nemoc netýká. Přátelé zmizeli, zpočátku sem tam někdo zavolal, časem nikdo.

Největší tíha tehdy ležela na mě. Přestala jsem pracovat, poslední rok jsem se o Honzu starala téměř nepřetržitě. Vše jsem zvládala, neměli jsme pečovatelku ani když už nemohl chodit, nebyl soběstačný, byl odkázán na mou pomoc se vším všudy. V Charitě jsem si udělala rychlokurz, jak se starat o odcházejícího člověka a vše jsme doma zvládli.

Ale teď mě zaráží, jak lidé dovedou být necitliví a krutí. Stále slyším řeči ve smyslu, že mi po něm zůstal majetek, dům, že jsem takzvaně dobře udělala, když jsem si ho vzala. „No ty se máš, jsi ještě mladá, všechno máš a teď máš i svobodu, tak si můžeš dělat co chceš,“ řekla mi nedávno kamarádka. Tedy nevím, zda ji ještě kamarádkou mohu nazývat. Možná to nemyslela špatně, ale mě to šokovalo. Podobně mluví více lidí, chovají se ke mně jako by se mi odchodem Honzy mělo ulevit a teď bych snad měla začít roztáčet jeho majetek.

Syn říká, že si z toho nemám nic dělat, že jsem přecitlivělá. Ale já už mám té netaktnosti dost. Proč si každý myslí, že když si žena vezme staršího zabezpečeného muže, hrají v tom peníze hlavní roli? Jak si vůbec někdo může dovolit klást mi otázku, zda bych si ho vzala, i kdyby nebyl bohatý? Co já vím? Tak to by přece vůbec nebyl on, byl by to jiný člověk, tak jak mám vědět, jestli bychom se potkali, jestli bych se zamilovala? Mimochodem, znám ženu, která si vzala výrazně staršího muže, který je obyčejný dělník. Ona je taky dělnice. Poznali se v práci. Tak proto mi vadí ty řeči, že si mladé ženské berou starší chlapy jen kvůli majetku. Je to vůči nám nefér.

Ano, teď mám před sebou novou životní kapitolu. Jsem sama, jsem zabezpečená, nemám starosti, můžu v podstatě žít krásný život. Jenže tak krásný, jaký byl, když jsem měla manžela, už stejně nikdy nebude. Jen mi to nikdo nevěří.

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)