Jsem v Děčíně, ale nemohu trefit tu zpropadenou cyklostezku. Pod nohy mi přišla alespoň cyklostezka Ploučnice, tak jen vzdychnu a vydávám se po ní. První zastávka: Jez na Ploučnici. Jen co jsem zmáčkla spoušť a uklidila mobil, proletěl mi nad hlavou čáp a svýma dlouhýma nohama přistál kousek ode mě. Nicméně, jedna fotka zastavení mi stačila a vyrazila jsem podél Ploučnice užít si výlet.

Sice mě mrzelo, že z mé plánované trasy sešlo, ale řekla jsem si, zaplať pánbu alespoň za náhradní trasu a rozhodla se, že si ji užiju. Věřím na to, že vše se děje tak nejlépe jak jen to jde. Tak jsem Německo vystrnadila z hlavy a radovala se z cesty podél Ploučnice a užívala jsem si ji. Věřím i na to, že když si něco hodně, ale opravdu hodně, avšak srdcem, přejete, že vám to osud přinese.  A to se stalo i mě…

Cyklostezka okolo Ploučnice mě dovedla zpět do města, kde jsem zahlédla pěknou věž kostela Povýšení svatého Kříže vystavěný v letech 1689 - 1691. Takže zastávka číslo 2.

V blízkosti se skvěl děčínský zámek, kde jsem alespoň 10 let už nebyla. Zastávka č. 3. Rozhodla jsem se ho navštívit a nelitovala jsem. Zámek je proslulý svou růžovou zahradou, se spoustou různých druhů růží. Sice ještě nebyla v plném květu, ale stála za pohled.

Na nádvoří mě uchvátil starý nádherný košatý buk lesní stříhanolistý! A při pohledu z nádvoří jsem spatřila, jak se honí kluk s pávem. Řval jenom kluk, páv byl v klidu...

Další lahůdkou na děčínském zámku jsou terasovité zahrady se spoustou laviček a báječným výhledem, i občerstvení se najde. V klidu jsem poseděla, posvačila a vychutnávala si chvilku báječné relaxace v přenádherné zeleni.

Měla jsem ještě dostatek času, tak jsem se vydala nazdařbůh, že mě „to“ někam dovede, a ejhle, najednou jsem byla u krásného kamenného mostu, patrně z roku 1741 /datum byl uveden u sousoší/ a cesta mě zavedla dále od města, avšak do starého Děčína. Kamenný most, zastávka č. 4.

Tak jsem šla a šla, až jsem minula restauraci Kocandu a velké dětské hřiště, kde si snad dávají sraz všechny děčínské rodiny s dětmi. Bylo pěkné vidět, jak si všichni dohromady hrají, skáčou, radují.

Po pár krocích jsem najednou uviděla Labe! A zjistila jsem, že jsem samovolně došla až k oné cyklostezce vedoucí do Německa! Jakou já vám měla radost a vděčně jsem andílkům děkovala za pomoc. Jak jsem zjistila později, jsou to někdy pěkní šibalové. ;-)

Tak jsem se pěkně prošla ještě po této cyklostezce č. 2, zastávka č. 5. Nicméně po pár kilometrech už jsem se musela vrátit. Trochu mi bylo divné, že jsem cestou nepotkala občerstvení jako onehdá s manželem, když jsme jeli do Drážďan, ale zase jsem tu myšlenku zapudila.

Celá šťastná, jak se mi výlet vyvedl včetně krásného počasí a objevené cyklostezky, vyprávím večer manželovi, jaká že jsem to šikulka! Manžel na mě nevěřícně koukal, protože mě zná. Já se ztratím snad i u nás v Okrouhlé a všude jsem poprvé, i když jsem tam už několikrát byla. A ptá se mě:

„A šla jsi po proudu nebo proti proudu?“

Odpovídám: „A je to důležitý? Prostě jsem tu cyklostezku našla a šla jsem směrem do Německa!“

Manžel se nedal a znovu se ptal: „Vzpomeň si, šla jsi po proudu nebo proti proudu?“

Odpovídám: „Proti proudu, no a co jako?“

Manžel sepjal ruce, podíval se nahoru a povídá: „Pane bože, ty to vidíš!!“

Pak se podíval láskyplně na mě a říká: „Všechno marný, pořád stejný! Ty jsi sice objevila cyklostezku Ústí-Drážďany, ale šla jsi přesně na opačnou stranu. Takže ne do Německa, ale do Ústí! Vždyť ty bys, holka, došla až do Prahy!!“