Dubnové počasí je vrtošivé. Déšť a chladno, slunce a teplo, to vše se v měsíci dubnu střídá. Slunná sobota však lákala k výletům. Nelenila jsem, vytáhla kolo a vzhůru do kopečků. Vesničky, kterými jsem projížděla, byly plné pracovitých lidí. Pracovali na zahrádkách, bzučely sekačky, normální sobotní den. I den plný výletníků, kteří si chtěli užít nádhery volna i nádhery slunné soboty.

A já prostě šlapala a šlapala. Do kopců neocenitelný asistent, který je mi věrný, neodmlouvá a na zmáčknutí zařadí a pomáhá mi vyjet i prudší kopec. Tak jsem to vzala přes Radovesickou výsypku na Štěpánov, Lukov, Milešov, před Vlastislaví jsem odbočila na Sutom. Tato vesnice spadá územně pod město Třebenice, první zmínka o obci je z roku 1276, roku 1414 je jeho vlastník uváděn Hanuš ze Sulevic. V obci je kostel sv. Petra a Pavla, doložený roku 1386. Vedle kostela stojí dřevěná zvonička a v bývalé faře byl penzion, ve kterém v 19. století přespal Alexander Von Humbolt, německý přírodovědec světového významu. Konečně jsem si mohla prohlédnout kostel na samém vršku. Samotná vesnička je opravdu malá, údajně v ní žije asi 55 obyvatel. Vesměs slouží k rekreačním účelům. Pár zemědělců tam je a díky Bohu za ně. Kdo by kolem obdělával ta úrodná políčka, kdyby nebyli...

V Sutomi se dá zaparkovat a pěšky lesní cestou dojít ke zřícenině Košťálov. Na rozcestí je ukazatel a všude lze dojít k dalším turistickým cílům. Zastavila jsem pod zříceninou, nahoru se mi nechtělo vláčet se s kolem. Nahoře na strmém vrcholu Košťálu, jsem byla již mockrát, jsou to nádherné výhledy do krajiny. Bylo tam dost návštěvníků, starých i mladých s dětmi, se psy, je vidět, že hodně lidí chodí rádo na výlety. Jela jsem dle ukazatele - směr Třebenice, kde jsem měla údajně vyjet na náměstí. A těšila jsem se, že si dám něco dobrého na zub. Jela jsem lesem, který se začíná zelenat. V lese záplava bílých sasanek, krása nesmírná. Tak jsem jela po té nejširší stezce, ovšem nevšimla jsem si, jakého barevného značení jsem se měla držet a najednou jsme se octla někde jinde.Jak vidno nejpohodlnější cesta neznamená vždy dosažení cíle. Vyjela jsem někde pod dálnicí, naproti vrchu Lovoš. To už se mi nechtělo se vracet zpět, sedla jsem si na trávu, dala jablko, zapila vodou a pak směr Bílinka, Velemín a přes Milešov a Kostomlaty zpět domů. V Milešově jsem se stavěla na chvilku a dala do řeči s čundráky, kteří na návsi vesele popíjeli pivko z krámu. A já jsem koupila čtvrtku chleba domů. Řeknu vám, kdybychom neměli naše pracovité vietnamské lidi, nebyl by leckde na vesnicích ani ten malý obchůdek.

Hlava pročištěna, energie dočerpána, oči okouzleny jarní přírodou a hluboký vděk za to, že toto vše mohu prožívat. Dorazila jsem domů spokojená, najela jsem 44 km, rodinka připravovala grilování a krásný den pokračoval doma, až do večerních hodin.

Krásné jaro ve zdraví, přeji přátelé!