V těchto dnech i u nás převládá velice deštivé počasí. Ovšem vláhy je velmi zapotřebí, to víme my všichni, kteří máme a staráme se o nějaký ten menší nebo větší záhonek půdy.

Chtěla jsem se ve středu dát do setí mrkve, petržele, červené řepy a ještě dát na jeden záhonek semínka česneku - jsem ráda, když mi vždy hezky naroste. Většinou ho seji hned na podzim, letos ho budu ještě dosévat i na jaře. Ovšem půda byla velice mokrá, tak jsem to vzdala. Ale tím jsem asi udělala chybu, neměla jsem se přece jen nechat odradit. A tak dnes sedím u počítače a mohu si jen zavzpomínat na jeden hezký letní den v minulosti.

Jezdila jsem mnoho let do některých okolních vesnic provádět výzkum T - Audit. A tento příběh se mi stal právě v těch horkých dnech.

Šla jsem úplně bezpečně do domácnosti, kde jsem jistě věděla, že nemají žádného psa a zvoním. Ovšem soused mi říká, abych šla zadem, že jsou na zahradě. Jdu cestičkou dozadu a už jsem u vrátek. Otevřu je a volám paní, protože ji nikde nevidím. V okamžiku ke mně skočí veliký pes - v rasách se moc nevyznám. Vzápětí jde jeho pán. Pro mne je to cizí člověk, který je v této domácnosti na krátké návštěvě. Vidí, že jsem se polekala. Chytne psa, který je ale uvázán na volném řetězu a ptá se mne co si přeji. Vysvětluji mu, že jsem tazatelkou jedné výzkumné agentury a potřebuji nějaké informace od paní domu. Navštěvuji ji již delší dobu, protože je do tohoto projektu dlouhodobě zařazena. Pán je velice ochotný a slibuje, že ji zavolá. Paní je totiž na odlehlém místě zahrady, ale já se nemám hýbat, neboť pes by na mne ihned skočil...

Stojím jak přibitá s ohledem na můj zdravotní stav. Mám právě bolavá záda, jsou tropická vedra, takže pot ze mne teče nejen tím horkem, ale snad i strachem ze zubů vlčáka. Co je ale nejhorší - cítím, že mám kapku u nosu a potřebovala bych použít kapesník. Úplně se soustřeďuji na to, že mi kape z nosu, psovi naopak tečou sliny, a tak proti sobě stojíme v metrové vzdálenosti. A díváme se na sebe - já určitě s panickou hrůzou! Řetěz je úplně volný a já neschopna ničeho.

Teď už slyším paní, jak říká svému známému:  "Měls jo pozvat dál na zahrado, deť vona ož k nám chodi leta, muhla si alespoň hotrhnót malene na vosvěžení."

Pán přichází a odvádí svého psa do bezpečné vzdálenosti. Milá paní mne ihned zve domů a spolu vyplńujeme dotazník. Tentokrát pro ni nemám dárek, ale ona mi podává sklenici osvěžující vody. Já se probírám z velikého leknutí, neboť právě den před touto událostí jsem viděla v televizních novinách pokousané dítě. Loučím se s příjemnou paní respondentkou a v duchu si slibuji, že k ní budu chodit již jen předními dveřmi.

Jako úvodní obrázek k článku jsem ovšem volila fotografii moc hodného Bennyho, který už, bohužel, nežije.