Na jiné zdroje nebyl  čas, nemohla jsem objíždět osobně matriky a místa, kde mí předci žili, takže jsem navštívila místa jen některá a mohla si tak utvářet obrazy, jak se asi v té které době žilo.

Abych tu zanechala rodokmen pro své děti a vnuky zajímavý, dodávala jsem samozřejmě do něho dostupné fotky a pak mne napadlo, že dokreslením doby, ve které žili, si jejich život dokážeme představit barvitěji.

A tak jsem se například soustředila na onen rok 1720, ve kterém jsem objevila syny jakési mé prapraprabáby Mariny, o níž jsem nevěděla zhola nic, jen to, že existovala. U ní končila veškerá má zjištěná data. Ale nalezla jsem následující zajímavosti  o době, ve které žila se svými dvěma syny, takže jsem mohla popsat situaci a stav, který mohli její potomci  zažít.

V roce 1783 došlo k sérii sopečných výbuchů na Islandu a nakonec vybuchla největší sopka LAKI - což znamenalo pro Evropu pohromu - došlo k celkovému ochlazení podnebí, slunce nesvítilo celý rok kvůli obsahu popela v atmosféře, a tím pádem nic nerostlo. Po celé Evropě vypukly hladomory - byl to rok bez léta, jak se píše ve starých kronikách a letopisech. Hodně lidí zemřelo po výbuchu sopky i tím, že se otrávili z jedovatých plynů, které byly ve vzduchu. Poté nastala velice tuhá zima a posléze zmiňovaná neúroda. Historikové se domnívají, že tato situace dokonce vedla ve Francii k povstání - velké revoluci r. 1789.

A jak vypadala naše země v těch pro nás dávných dobách?

Když se ohlédneme ještě dál před rok 1720 - po třicetileté válce, která proběhla v letech 1618-1648, žilo v Čechách dle historiků pouze 1,5 mil. obyvatelstva (!). Země byla zplundrovaná, neobdělávaná, lidé vyčerpaní hladomory. Armády zničily celé vesnice, zabily vesnické obyvatelstvo, takže neměl kdo obdělávat půdu. Uběhlo pár desítek let, obyvatelstvo se jakž takž vzchopilo a pak zas udeřily již popsané sopky na Islandu.

Žasla jsem, že vlastně dneska žiju, a to jen díky tomu, že to ti mí předci všechno přežili. Přežili, protože byli zemědělci a dobří hospodáři. A že přežili i to, co následovalo dál - včetně dalších válek. Vždyť já i mé děti a vnuci  jsme tu vůbec nemuseli být!

A vyšlo mi z toho jediné (možná, že nemám pravdu, že mi budete oponovat, já se ráda poučím) – ale zachránila nás vždy „rodná hrouda“, zemědělství, práce na poli a chov domácích zvířat, kterému se mí předci věnovali, a tak se dokázali, samozřejmě ještě při troše štěstí, udržet při životě a přežít ty nejhorší doby.

Proto teď žasnu, jak nesmyslně zacházíme s ornou půdou, zastavujeme ji hangáry a sklady cizích společností, kupčíme s ní. A doba se opět mění, bohužel opět k horšímu. Stali jsme se závislými na cizích potravinách, zlikvidovali jsme chovy domácích zvířat a likvidujeme naši výrobu potravin. Nakupovat jezdíme do ciziny, kde je levněji, místo abychom podporovali naše výrobce a naše hospodářství. Spoléháme na to, že nám to, co potřebujeme, někdo dodá, místo abychom byli soběstační. Budeme všechno dovážet. Každá země v nouzi ovšem bude hledět především přece na své obyvatelstvo a pak teprve na druhé (možná). Už jsme se o lecčems přesvědčili v době covidové. Napadá mne v této souvislosti jediné: Kdo se nepoučí z historie, je nucen si ji zopakovat.

Promiňte, musím končit, jdu si sehnat pár slepic, které hodlám umístit momentálně na balkóně a taky zrýt pár záhonů pro zeleninu na chatě, neboť duch mých předků ve mně evidentně stále žije…