V den příjezdu 

Přestože to bylo běloskvoucí hebké štěňátko bobtaila s růžovýma tlapičkama, které se ode mě od prvního dne nehnulo ani na krok, naše začátky nebyly úplně jednoduché. Štěně nemělo ještě nacvičené hygienické návyky, neumělo chodit do schodů ani za schodů, nebylo ani moc zvyklé na lítání venku. A navíc mezi námi byla jazyková bariéra. Bobina je totiž Polka a vlastně se jmenuje Saška, ale vypadá jako Bobina, tak jí tak v duchu říkám.

Naše současná smečka: dvanáctiletý welsh teriér, roční český fousek, tříměsíční bobtail a tříměsíční beard kolie

Ostatní naši psi v rodině štěně přijali vlídně až nadšeně, takže nám nic nebrání společně chodit řádit do Hvězdy. Někdy jsou venku štěňata už tak unavená, že snacha musí vyndat vnuka z kočárku, šoupne tam štěňata a frčíme domů. Bobina se obvykle vrací jako hliněná koule, na níž jsou jen nepatrné zbytky bílé barvy. I růžové tlapičky jí postupně zhrubly.

Jedeme domů

Když jí doma vyčešu, jdeme společně odpoledne do práce. Cestu, která trvá pěšky obvykle maximálně deset minut, zdoláváme skoro hodinu. Všichni se za námi otáčejí. A všichni se s ní chtějí pomazlit. Kde jsou ty časy, kdy tyto obdivné pohledy patřily mně! O nabídce pomazlení už vůbec nemluvím! Dneska mají všichni bez rozdílu oči jen pro Bobinu. Příkladem je řidička tramvaje, která vjela u nás na konečnou ve chvíli, kdy jsme kolem procházely. S výkřikem: „Já prostě musím!“ vyběhla z kabiny, pomuchlala psa a zase pokračovala v jízdě a nabírala lidi.

Za dva týdny docela vyrostla

Postupně jsme za pomoci psích piškotků překonaly jazykovou bariéru i schody, celkem slušně zvládáme hygienu a velmi dobře nám jde osobní poslušnost: Bobina štěkne a já přiběhnu.

Ale do obýváku mi ten pes opravdu nesmí!

Jenže vyhoďte ho, když tak krásně ladí s nábytkem.

Postupné dobývání pozic