Protože o Plzni, a všech mých plzeňských vzpomínkách jsem se zde na portále zmiňovala často, dnes jsem se soustředila na malý kousek tohoto města, pro mě však velký kus mého života. Jde o park v Kopeckého sadech, který se nachází takřka v centru Plzně, pro mě velmi důležitý bod mého života. A tak začneme...

Bydlela jsem kousíček, vlastně za rohem. Park byl krásný na jaře, v létě i na podzim. V zimě, když napadl sníh, a tenkrát sníh ještě padal, tak jsme my děti měly hodně zábavy. Pro dětskou duši opravdu dost legrace. Na jaře jsme hráli hlavně kuličky, jedna kamarádka měla v puse kousek žvýkačky, kdo ví, kde k ní přišla, protože to byla vlastně zvláštnost. Spravedlivě nám trhala malé kousky, abychom z jejího štěstí si užili své. Také rozkvétaly kaštany, které byly v parku hojně zastoupeny. Nádhera. V létě, když bylo velké horko, tak nám kaštany dělaly stín. Když přišel podzim, kaštany dozrávaly a někdy nám padaly přímo pod nohy, sbírali jsme je a dělali z nich různé figurky. Šlapali jsme v napadaném listí a musím přiznat, že jsem od té doby měla velmi ráda podzimní náladu.

Na lavičkách sedávaly naše maminky, někdy i oba rodiče, a užívali si volného času, většinou po namáhavé práci. To je obraz mého dětství, mého milovaného města. Park má tvar obdélníku, byl lemován různými obchůdky, jen kadeřnictví bylo zastoupeno dvakrát, uprostřed stojí vznešená Měšťanská beseda, tenkrát jen "beseda", která byla kulturním a společenským stánkem. Tam jsem chodila do tanečních, tam byly taneční zábavy, čaje i plesy.Taky jsem tam někdy chodila i tatínkovi pro pivo, bylo tam i dětské divadélko a další. Tam jsem se dokonce potkala i s Karlem Gottem, setkání, které se nedá zapomenout. Naproti besedě přes kratší stranu parku stojí ještě dnes budova hudební školy, odkud se k nám dostávaly tóny, kterým jsem moc nerozuměla, ale byla to docela příjemná atmosféra,i když já jsem v tomto oboru hluchá. Mezi hudební školou a besedou stojí dodnes jakási meterologická stanice, stánek který jsme si vždy po příchodu zkontrolovali. Kousek od hudební školy je dodnes obchod papírnický, kde jsme si kupovali a doplňovali školní potřeby, a doneslo se mi, že je to nejlepší papírnictví v Plzni dodnes. Na druhé straně parku stála telefonní budka, dnes již vyhynulý druh telefonního systému. Uprostřed parku stojí kamenná socha  M. Kopeckého.

Dnes je všechno trochu jinak, uběhlo 55let, co bydlím jinde, co se mi stýská po tom parku dětství, ale i dospívání, láskou protkaný kus života v jednom místě úplně obyčejného města, pro mě má velkou cenu. Spojení s rodiči, bratrem, kamarádkami a taky láskou mého muže pomalu začíná ztrácet barevnost tehdejší doby, a fotky černobílé najednou nabírají nostalgii současné doby.

Vzpomínky voní rájem,
a město žije dál,
ten park tam pořád je,
vítr ho neodvál...