Tím trajdáním pro ni bylo zajít na návštěvu nedaleko od svého domu k nám za dětmi, které babičku chtěly také vidět. My jsme za babičkou na návštěvy samozřejmě jezdili, ale návštěva probíhala tak, že nám udělala kafe, dětem nic nenabídla a pořád měla ruce v záhonu. Jen aby to všechno stihla.

Dnes je situace taková, že si s vnoučaty babička nevytvořila vůbec žádný vztah. Nikdy je nikam nevzala na výlet, prostě je nezná. Manželova maminka je dnes nemocná a my s dětmi jsme ti, kdo ji často navštěvují, nakupuju ji a trávím s ní čas, aby jí bylo líp. A při tom povídání s ní vidím, jak si uvědomuje tu obrovskou chybu, že si na nás v době svých největších sil nenašla dostatek času. Až s nemocí si uvědomila hodnoty života a váží si času, který s ní trávíme. Připadá mi to ale smutné, proč si lidé myslí, že mohou mrhat časem druhých a nevážit si jejich přítomnosti. Až když si uvědomí, že čas je to poslední, co jim v životě zbývá, začnou přehodnocovat priority.

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že jediné podstatné, co v životě každý máme, je být zdravý. Protože všechno ostatní tak nějak příjde relativně samo, když se pro to snažíme něco udělat. Rodinu založíme, když najdeme správného partnera. Peníze vyděláme, pokud budeme pracovat. Ale zdraví, i když o sebe celý život dobře pečujeme, se může pokazit.

Beru si z toho pro sebe jednu pozitivní myšlenku a tou je, že se snažím svůj čas věnovat vztahům a svou přítomnost ostatním.