Zkrátka, nesnáším kolem sebe hromady neuklizených věcí (mohou být ovšem i uklizené, ale tak, že do skříní už pro jejich počet nic dalšího nenarvete).

Je fakt, že někdy se mi stává, že něco vyhodím, co jsem třeba hodně dlouho nepotřebovala a ejhle: hned následující den se ukáže, že zrovínka teď by se mi to hodilo a já si začnu rvát vlasy (známe to možná skoro všichni). Během svého života jsem musela konstatovat, že je to téměř jakési nepsané, zvláštní pravidlo. Pokud se toto stane v horizontu několika dní, jsem schopna letět prohrabávat popelnice, zda se tam onen kýžený, mnou původně zavržený předmět snad ještě nenachází. Jednou se mi podařilo dokonce vyhodit při úklidu pokladničku jedné z dcer v podobě jakési krabičky, a to i s nějakými drobnými. Přinesla mi ji sousedka s velkým otazníkem v očích a pravila: „Vy máte asi dost peněz, když je vyhazujete, co…“

Hromadění čehokoliv je prý porucha (zjištěno a diagnostikováno zcela nedávno). Úchylka byla diagnostikována poprvé v 60.letech minulého století  a nazvána Diogenův syndrom. Ovšem Diogenes v tom byl zcela nevinně. Jak známo, byl  řeckým myslitelem a přebýval v sudu (údajně). On ovšem žádné předměty nehromadil, jelikož by se mu pochopitelně do sudu nevešly. Proto je tento název dnes považován za chybný. Zato jsme byli odborníky seznámeni s lepšími popisy, např. „Syndromem zaneřáděného domu, syndromem stařecké zanedbanosti, stařeckého zhroucení, Pljuškinovovým syndromem (po postavě z Gogolova románu Mrtvé duše), zavalením smetím, kompulzivním hromaděním, syndromem křečkování odpadků apod.“

Stařecké zhroucení z nadměrného hromadění mi ovšem začalo hrozit v době nejvyššího kovidu a projevovalo se mým původně nenáviděným syndromem křečkování - v mém případě potravin pro případ, kdybychom všichni v rodině onemocněli a neměl kdo jít nakoupit. Jednou k tomu dokonce došlo a já pak hrdinně a s radostí rozdávala ze svých zásob.

Jedna má známá šla dokonce tak daleko, že se hromadění nedokázala zbavit a křečkuje dosud (kovid-nekovid), zavařuje jak zběsilá vše, co jí přijde pod ruku, takže začíná být zdrojem legrace ostatních v tom smyslu, že panelák, kde žije, se prý už povážlivě naklání na onu stranu, kde se nachází její špajzka…

A tak doufám, že mi to nezůstalo a náš panelák tudíž nebude připomínat šikmou věž v Pise.  :-))