V prvním příběhu jsem psala, jak se nás ujala česká rodina a my jsme nebyli nuceni odejít do vyhnanství z Čech. Majitelka domu se svým synem byli živnostníci, později se stala mojí nevlastní babičkou a její syn mým adoptivním otcem. Česká babička neměla vůbec na růžích ustláno. Narodila se ve Snopoušově, okres Přeštice v západních Čechách. Tam se i provdala, narodil se jí syn Václav, který svého otce nikdy nepoznal, neboť tento padl v I. světové válce. Později se seznámila s obchodníkem, za kterého se provdala a odstěhovala se do severních Čech, kde vlastnil nemovitost. Jenže záhy ovdověla a pokračovala v obchodu se svým synem.

V domě byl malý konzum a její syn (můj pozdější otec) jezdil soukromým nákladním autem. Tehdejší režim jim vše znárodnil, do domu nastěhoval nájemníky. Otec přešel i s autem do národního podniku ČSAD a babičce zůstaly prázdné regály a stažené rolety. Nedostala ani korunu penze, až po dlouhé době jí přiznali 120,- Kč.

Nastěhovaní nájemníci přiděleni tehdejším MNV (tři rodiny) velice babičku respektovali, říkali jí paní domácí, pravidelně měli uklízení společných prostor a zametání chodníku a také jí měsíčně platili pár drobných za nájem a vodu.

Moje česká babička byla velice hrdá, přísná, zásadová žena, myslím, že z počátku nás brala s rezervou, když si její syn vzal moji maminku. Ale pak ke mně velice přilnula, učila se se mnou, když jsem byla nemocná, i jsem se k ní nastěhovala. Rozdělovala jsem svoji přízeň mezi obě babičky. Měla velkou knihovnu a také krásné dívčí románky. Od ní jsem získala lásku ke knihám. Mám ji nerozlučně spjatou s krásnou Biblí, kterou vlastnoručně vymalovala a převažovala v ní zlatá barva. A také  mi vyprávěla poutavé chvíle ze svého mládí, ze své vesnice, ani jsem nedutala. V pozdějším věku velice trpěla na páteř a nakonec chodila o holích. Nikdy se nesmířila s tehdejším režimem, trpěla tím, že ji živí syn a ona nemůže ničím přispět. Měla pocit, že už jí život nic dobrého nenadělí. Opravdu měla pohnutý, těžký osud. Babičce bylo 70 let, když dobrovolně odešla z tohoto světa.

Ještě jednu zajímavost musím uvést. Česká i německá babička se narodily obě ve stejný den, měsíc i rok. Obě se jmenovaly Růženy a dokonce i příjmení za svobodna znělo na S. Jedna se narodila v západních Čechách, druhá v severních Čechách a poprvé se poznaly, když jim bylo 60 let. Bylo to 10 let společného hezkého soužití s oběma babičkami a dědou. 

Později do našeho domu přibyl nejmladší obyvatel. Můj bráška Vašek. A nám začínaly již konečně šťastnější životní kapitoly. Ale to už jsou nové životní příběhy.

Jsem na moje prarodiče hrda, vždy konali poctivě, s čistým svědomím. Byla to těžká, nesvobodná doba, která jim velmi ublížila, tehdejší politický režim je připravil o jejich majetky i svobodné rozhodování. Ale  jejich čestnost a lásku jim ukrást nemohl.

A ŽIVOT šel a jde dál...

První příběh zde:
Příběhy starých fotografií: Prarodiče navždy v mých vzpomínkách