Zřejmě nejde o ojedinělý problém. Podobně se chová žena jednoho mého kamaráda. Když onemocněl, začala s ním jednat, jako by byl dítě. Podotýkám, že se v jeho případě nejedná o duševní nemoc, nýbrž  problémy se srdcem. Já je mám také, trápí mě i vysoký tlak. Přestal jsem kouřit, hlídám si váhu, štamprličku si dávám výjimečně. Doma však neustále slyším co musím a co nesmím. Vlastně nevím, kdy to začalo. Zřejmě v době, kdy jsem šel do penze a kdy jsem se začal se srdíčkem léčit. Žena se změnila v pečovatelku. Dcera říká, že mám být rád, ale já si vždy vzpomenu na film Teorie tygra, kde paní Balzerová tak skvěle týrala pana Bartošku. Vždy, když ten film v televizi znovu dávají, dívám se a hlasitě se chechtám, zatímco žena říká: „Nechápu, proč se na tu pitomost díváš pořád dokola.“

Nedávno jsme byli u sousedů na návštěvě. Sousedka před nás postavila mísu s jednohubkami. Má žena řekla: „To on nesmí.“ Odsunula ji ode mě na druhý konec stolu. Připadal jsem si jako pes, o kterém bylo rozhodnuto, který druh granulí může pozřít a který ne.

Když jsem šel naposledy na kontrolu k lékaři, vnutila se, že jde se mnou až do ordinace. Bylo to poněkud trapné, doktor se zeptal: „Myslíte, madam, že to tady my kluci nezvládneme sami?“ Manželka absolutně ztratila smysl pro humor, vůbec si neuvědomuje takové narážky a tak řekla: „Já to umím lépe vyjádřit.“ Přál bych vám vidět ty soustrastné pohledy pana doktora.

Když jsem šel do lékárny, trvala na tom, že jde se mnou: „Kdo ví, co bys přinesl.“

Rozpadly se mi domácí trepky, tak jsem řekl, že si zajdu koupit nové. Ona na to: „Zajdeme zítra spolu, hlavně si nic nekupuj sám.“

Je hodná, obětavá, neustále máme doma navařeno, uklizeno, voňavé svíčky plápolají. Pod jejím velením si musím dvakrát denně měřit tlak, ona zapisuje stav do notýsku. Nedávno se mě zeptala, jakou mám stolici. To jsme se dost pohádali. Myslím, že i v dlouholetém manželství by člověk měl mít důstojnost a tajemství, takže nikomu, ani mé ženě, nemíním sdělovat, jak vypadají mé bobky.

Nevím, proč manželka získala pocit, že s přibývajícími roky a zhoršujícím se zdravím se měním v dítě. Je jen o pět let mladší, chápal bych to, kdybych si vzal ženu o dvacet let mladší a ona ve mně časem začala vidět nemohoucího dědečka.

Mám dojem, že manželka nemá naplnění života, vnoučata nemáme, dcera bydlí daleko, kamarádky nemá, v práci už tak nějak dožívá a těší se do penze. Neustále zdůrazňuje, jak si to, až ona bude v penzi, užijeme. Tak toho se děsím, možná že mě bude chtít začít i přebalovat, vodit do parku na vodítku nebo tak něco.

Píšu to tak, aby to vyznělo jako legrace, ne že si stěžuji. Nicméně jsem z té situace dost zoufalý. Připadám si jako pitomec, hádat se mi nechce. Samozřejmě, že jsem se to ženě snažil vysvětlit, popsat jí, co mi vadí. Byla z toho smutná, až mi jí bylo líto. Ale nic se poté nezměnilo.

Je hodná holka, prožili jsme spolu hodně, přece se na stará kolena nerozvedu. Ale představa, že mě zase vede k lékaři jako nesvéprávného dědouška a pak za mě v ordinaci hovoří, je zdrcující.

Nedávno jsem si uvědomil, že vlastně nemám soukromý život. Ona pročítá mé lékařské zprávy, když mi zvoní mobil, zvedne ho ona, rozhoduje, co budu a nebudu jíst.

Jestli ty moje stesky bude číst nějaká žena, třeba si z toho vezme ponaučení, že přílišná péče nám mužům moc radosti nedělá. I když, nevím, možná, že někteří pánové by se rádi nechali vodit jako pejsci, opravdu vlastně nevím.

(Autor si nepřál zveřejnit celé jméno, redakce ho zná)