Začalo to první sezonou, kdy jsem našla botičku dítěte. Svého majitele botička našla po týdnu, šťastná maminka si už myslela, že zbývající botičku bude muset vyhodit.

Stánek jsme měli před vchodem do Kauflandu, a tak nálezů bylo spousta. Protože jsem byla první na ráně, každou ztrátu zjišťovali první u mě.

Nejzajímavější nálezy byly hůlky a berle. I když nevím, jak mohou lidé přijít do obchodu s berlí a odcházet bez ní. Každoročně jsem jich měla 4-6 kousků a jenom jednou našla berle svého majitele. Na konci sezóny jsem je dala na informace Kauflandu a dověděla jsem se, že na konci roku je stejně všechny vyhazují, protože k mým nálezům měli dalších přibližně 10 kousků, které jim zákazníci odevzdali a majitelé se nikdy nepřihlásili.

Často to byly zapomenuté tašky, kabelky, mobil, klíče od bytu i od auta… Pán se vrátil pro plátěnou tašku, ve které měl nákup. Nechápu, ale může se stát. Jiný pán se přišel zeptat na tašku, kterou zapomněl na vozíku. Podle obsahu jsem mu ji vydala se slovy, že se omlouvám, ale peněženka tam nebyla. Snažil se mě přesvědčit, že tam peněženka byla a já zase opak. V tu chvíli mi bylo dost trapně, jak se říká: Za dobrotu, na žebrotu. Nakonec pán řekl, že se zajde podívat, jestli ji nezapomněl v autě. Po chvíli se vrátil a omluvil se, protože peněženka mu v autě vypadla a on si toho nevšiml. Takže všechno se v dobré obrátilo.

Trochu ošuntěla plátěná taška, ve které byl mobil a nějaké lékařské zprávy. Našla jsem tam i lísteček se jménem a telefonním číslem. Zavolala, jsem na něj a paní si přišla pro tašku, kterou zapomnět její tatínek na vozíku. Po nějakém čase se zastavil u okénka pán, a děkoval mi, protože až doma přišel na to,že zašku nemá a nevěděl, kde tašku nechal.  

Další kabelka ve vozíku byla nalezena před mou zavírací dobou, a tak jsem ji odnesla na informace v případě, že se paní vrátí ještě večer. Vrátila. A vrátila se opět za dva dny, a jestli jsem to já, která našla její kabelku a dala ji na informace. Měla tam všechny doklady a tak mi byla vděčná. Řekla jsem, že to je samozřejmost a že by mě netěšilo udělat opak. Jako poděkování mi donesla upletené teplé ponožky, to se nedalo odmítnout, ale protože jsem ji našla, tak jsem si mohla vybrat barvu, druhý pár nesla na informace.

Další nález byla peněženka s řidičákem a receptem. Podle receptu jsem zavolala lékařce s vysvětlením a ta dala vědět paní. Dověděla jsem se, že pán je dost nemocný a byla to výjimka, že šel sám jenom kousek do obchodu a doklady už má paní u sebe. Dva roky se za mnou stavovala i s manželem a vždy mi poděkovala.

Další kabelka pověšena na vozíku, vypadala elegantně. Letmo jsem do ní nakoukla, a když jsem viděla dvě peněženky, kabelku jsem zavřela a bylo mi jasné, že se paní určitě brzo vrátí. Po půlhodině se vrátila starší paní s berlí, a že ji chybí kabelka, přišla až u benzinové pumpy. Teprve od paní jsem zjistila, že tam měla vybraných 8 tisíc. Odměnu jsem odmítla, musela bych se stydět. Po týdnu šla opět nakoupit, a když jsem prý odmítla odměnu, tak mi donesla jako poděkování hroznové víno a čokoládu. To mě potěšilo víc než peněžní odměna.

Tašek na vozíku, mobily i klíče od bytu i od auta jsem nepočítala, ale velký nález byl, když jsem pod okýnkem stánku našla zlatou kartu. Okamžitě mi bylo jasné, komu patří, protože tatínek kupoval dceři zmrzlinu, z kapsy vytáhl hrst drobných, abych si vybrala a řekl dceři, ať tu počká. Povídali jsme si, a když jsem se vyklonila z okýnka tak jsem kartu viděla na zemi. Holčičku jsem poprosila, jestli by mi podala kartu, která mi nejdřív připadala jako výstřižek z časopisu. Přečetla jsem si jméno a zeptala se holčičky, jak se jmenuje. „Eliška“ Když jsem zjistila, že se příjmení shoduje, zeptala jsem se: „Vidíš ještě tatínka? „Ano, vidím“ „ Tak za ním utíkej, ať se vrátí, ale jestli zajde do obchodu, tak se vrať, abychom tě nehledali.“ Za chvíli se Eliška vrátila s tatínkem a jeho otázka zněla: „Potřebujete něco?“ „Já ne, ale vy ano“ řekla jsem a podala mu kartu. Jeho vytřeštěné oči vidím ještě dnes i po 7 létech. Pronesl něco, jako že ji měl v kapse a musela mu vypadnout, když mi dával drobné za zmrzlinu. Poděkoval a odešel. A já zjistila, že jsem poprvé v životě držela v ruce zlatou kartu a vůbec jsem si ji neprohlédla. Ani jsem nepostřehla, kdy vycházel z nákupu, ale najednou mi někdo postavil na pultík láhev červeného vína. „Co to je“, ptám se. „ To máte za tu kartu.“ „ Jste hodný, ale já to nechci.“ „To maličkost, zachránila jste i hodně, ještě jednou děkuji.“ Tak jsem poděkovala a víno schovala.

Poslední větší nález byl v 10té sezóně. Pán odstavil vozík přímo u mého stánku u dveří. Upozornila jsem ho, že vozíky patří jinam. Podíval se na mě, sedl do auta a odjel. V tu chvíli jsem si všimla malé igelitky, která zůstala viset na vozíku. Vzala jsem ji k sobě a čekala. Bylo vidět, že v ni má nějaké papírové bankovky, mobil a štos poukázek Sodexo. Asi za hodinu přifrčel pán, zaklepal na mě a zeptal se na onu igelitku. Řekl, že když přijel k synovi a chtěl mu něco dát, tak zjistil, že nic nemá. Okamžitě mu bylo jasné, kde tu zůstalo. Přiznal se, že tam měl i všechny doklady včetně řidičáku, Sodexo za 1 600 Kč a další. Dával mi za záchranu poukázky Sodexo. Ani to jsem nevzala, ale byla jsem ráda, že pán byl příjemný, a přitom se moc omlouval za ten vozík a řekl, že kdyby mě poslechl, tak se to nemuselo stát a igelitku by si vzal. U stánku totiž svítí sluníčko, a proto ji přehlédl. Jsem ráda, že jsem onu igelitku zachránila před pánem jehož vzhled se mi vůbec nelíbil a měla jsem s ním už před tím špatné zkušenosti.

To bylo jen zrníčko dobrých skutků, které mě těšily a tím zřejmě moje dobré skutky skončily, protože už nejsem u hlavního vchodu, ale až na konci parkoviště. Ale snad se něco ještě naskytne. Neberte tento článek jako vychvalování, ale pouze jako příjemný pocit po každém takovém skutku. Vím, že by to mělo být samozřejmostí, i když pán, před kterým jsem igelitku zachránila si to asi nemyslel.