Vždycky jsem chtěla vlastnit nějakou zbraň, pepřový sprej či teleskopický obušek v autě, to pro mě žádná zbraň nebyla, takže jsem se rozhodla ve svém věku udělat si zbrojní průkaz, proč ne dříve, to už sem nepatří.

Přihlásila jsem se na policii ke zkoušce a začala šprtat 500 testových otázek. Každý den, pořád dokola, sice jsem si „cvičila mozek“, ale pak už mi to docela lezlo krkem, ale nepolevila jsem, dokud jsem nedělala cvičební testy vždy na sto procent. Jednou jsem si s kamarády domluvila zkušební střelbu z pistole na střelnici, po první ráně a zpětném rázu mi leknutím pistole málem vypadla z ruky, (nikdy před tím jsem z „pravé pistole“ nestřílela), ale pak už to šlo slušně (v mládí jsem dobře střílela ze vzduchovky, malorážky i vzduchové pistole), takže jsem další přípravu na střelnici už neřešila. Po čase jsem byla telefonicky vyzvána ke zkoušce, která se konala v den manželových narozenin. Fajn, „dám mu ten můj zbroják k narozeninám“.

Na střelnici se nás dostavilo sedm, dva asi čtyřicátníci, zbytek mladíci do 25 a já. Celkem jsem si dokázala představit, co jim běží hlavou – co tady ta bělovlasá bába asi tak chce. Nejdříve nás zkušební komisař povzbudil informací, že v ranní skupině zkoušku udělal jeden! Hned jsme byli všichni tak nějak v lepším rozpoložení. Testy jsem odevzdávala druhá, zdržela jsem se ještě následnou kontrolou, s výsledkem plný počet bodů.

Pak jsme se přemístili na místo střelby, zkušební komisař připravil terč, bohužel jen jeden, který pak stále přelepoval, takže jsem si ten svůj výsledek nemohla vzít sebou domů, což mě opravdu pak dost mrzelo. Když se zeptal, kdo půjde první, stáli jsme v hloučku a dělali, že tam nejsme. „Vy paní, ať to máte za sebou“. Tak jsem šla, sice se mi chvěly ruce, ale další část zkoušky – manipulace se zbraní atd., dopadla dobře. Pak už měla následovat střelba, tři nástřelné a pět ran, které musí být kdekoliv v terči, na hodnotě nezáleží. Protože zbraň neznáte, nevíte, kam „zanáší“, proto ty tři zkušební nástřelné rány, které se do zkoušky nepočítají, ale stále i tady platí správná manipulace se zbraní, vynecháte třeba kontrolu zbraně a můžete jít domů. Tomu jsem se chtěla vyhnout, tak jsem nástřelné hrdě odmítla. Když jsem to pak vyprávěla kamarádům ze střelnice, ti se vyvraceli, jak jsem mohla tak riskovat. Ale já už byla celkem klidná (největší obavu jsem měla z testů a že střílím dobře, vím dlouho, a když nenastřílím, tak půjdu na zkoušku znovu, vždyť vlastně v mém případě o nic nejde, horší by na tom byli v naší skupině dva městští policisté, kteří dělali skupinu D –zaměstnání). Nastřílela jsem dvě desítky, jednu devítku a dvě osmičky a byla jsem pochválena za pěkný soustřel – tzn. všechno v jednom místě). Pak už jsem v klidu jen sledovala ostatní, nastříleli všichni, takže jsme byli úspěšná skupina. Ten blažený pocit po tom, když mi zkušební komisař blahopřál a předal žádost o vydání zbrojního průkazu, byl k nezaplacení, podobal se tomu při zdolání maturity skoro před padesáti lety.

Závěrem – splnilo se mé velké přání vlastnit zbraň a navíc poznání, že i v tomhle věku se s výsledkem vyrovnám mladým. A co bylo jako třešnička na dortu, po všech gratulacích od rodiny a přátel, když jsem přišla domů? Už jsem  k o n e č n ě  nemusela šprtat ty otravné testy!!!

Eva (68)