Myslím si, že žít se má právě teď. Týden před Vánocemi napadl kupodivu sníh. Naše planeta zteplala. Kde jsou mé dětské Vánoce plné sněhu. Sníh je krásný příklad toho, proč máme žít přítomností! Loňský je pryč a letošní možná bude jen tento týden.

Takže, pokud si ho chceme užít i za barákem i v menších výškách, tak musíme vyrazit na lyže ihned. Neodkládat to. Jinak o něm můžeme jen snít.  Je to jako v životě. S rozhodnutím otálíme a pak už není co. Mám rád zimní krajinu. Napudrované smrčky, větve obalené křišťálovou jinovatkou, zvěř kreslí stopy ve sněhu a já se ploužím ve stopě a pozoruji tu krásu. Volám známému - jedem!

Nasazujeme běžky hned za barákem. Žádné náklady za dopravu. Svačinu máme v batůžkách. Jen naše vůle a chtění se hýbat je k tomu potřeba. Je to, co většině starším lidem jako my chybí. Přes pole míříme k trati, která je v provozu jen pro turisty o prázdninách. Jedeme mezi kolejemi a ze železničního náspu sledujeme okolní zasněžená pole. Koleje nás dovedou do lesa. Přestupujeme na lesní cestu kolem ní se klikatí říčka. Z rybníků nás zdraví kačeny a modelky labutě.

Velkým okruhem naučné stezky jsme zakotvili v lesní hospůdce. Čaj s rumem a honem domů. Dnes se totiž hraje finále mistrovství světa ve fotbalu, a to je pro nás chlapy svátek, bohužel jednou za 4 roky. To si nemůžeme nechat ujít! Ještě horká sprcha, příjemně znavený a spokojený usedám do křesla a hmatám, kde jsem zanechal brýle?