Byli jsme tři roky bez pejska a už jsme si mysleli, že to tak zůstane, protože odchod toho našeho posledního byl moc smutný. Jenže nás to k pejskům stejně přitahovalo.

Svoje přání, pořídit si dalšího, jsem nijak neprosazovala. Nechala jsem vše osudu a času. Věděla jsem, že ty konce našich psíků vždycky zůstaly na mém muži. To on musel jít do veterinární ordinace a odpovědět na otázku pana doktora: ,,Copak to dneska bude?“ i když při pohledu na pejska doktor dobře věděl, zatímco já jsem polykala slzy v čekárně.

Manžel si tak dlouho četl zajímavosti o psech, až od článků přešel na inzeráty, ale stále jen tak, jakoby nic. Já jsem mu také četla. Letos začátkem února však od počítače zvolal: ,,Zítra si pojedeme pro psa!“ ,,Jak to a kam?“ To už jsem také seděla u obrazovky a prohlížela si partu milých, líbezných štěňátek, připravených k odběru, řádně vymazlených, jak inzerát pravil.

Které si vybereme, bude to kluk nebo holka? Radili jsme se i s dcerou, koho by asi Valda chtěl za kamaráda. Jaké mu dáme jméno? Bude to Matěj, po našem posledním, a případně holka by byla Matylda, po naší poslední kočce, aby to bylo na M. Domluveno.

Manžel se na cestu důkladně připravil, což znamenalo, že si nastudoval mapu, abychom bezpečně zaparkovali. ,,Jak víš, že to je tady?“ ,,Přesně taková vrátka na fotce byla.“ Přiběhla nás přivítat fenka úplně stejná, jako je teď naše Bety. Čilá, veselá, bílá a chundelatá.

Paní domu nás zavedla do garáže. ,,Ty běž odtud!“ zavolala na fenu. V garáži, uprostřed velké matrace, se choulilo osamocené bílé klubíčko s černýma očkama a černým čumáčkem. ,,Jsem tu poslední, vezmete si mě?“ jakoby říkalo očima. ,,To víš, že ano,“ řekli jsme zase my. Manžel vysázel peníze na dřevo a já štěňátko zabalila do deky. Nebylo co řešit, měli jsme Matyldu.

Cesta zpátky rychle ubíhala kolem strání částečně pokrytých únorovým sněhem. ,,Říkala, že to byl druhý vrh, viď? Druhá štěňata mají být na B.“ ,,No tak bude mít hezká jména dvě,“ odpověděla jsem. ,,Bettina Matylda, není to krásné?“ Manžel se zasmál. A smály se i děti, které jsme s rodinami pozvali v neděli na křtiny, tedy na odpolední seznamovací oslavu.

Betynka si u nás zvykla během prvního dne a my na jiný život s ní taky. Zatímco předchozí pejskové byli samostatní, bydleli venku, byli to hlídači, tohle je doslova mazlíček domácí, i když hlídat umí zrovna tak.