Jako pracující důchodce, který dělá pouze pár hodin, si více všímám, jak se lidé v práci i v životě k sobě chovají, jak sebe a druhé hodnotí. Zarazilo mě třeba, proč vedoucí pracovník si nové zaměstnance někam zaškatulkuje podle prvního dojmu a nové pravdivé a skutečné informace o daném člověku odmítá přijmout, a hlavně si připustit, že se o něm zmýlil!

Co to vlastně „první dojem“ je? Podle mě na základě vzájemného působení mezi lidmi si uděláme obrázek o druhém. Co vidíme, co slyšíme, jak se druzí chovají, podle klepů, pomluv i podle skutečností. Také jak kdo vypadá, věk, ze kterého sociálního prostředí pochází, jak se obléká, jaké vyznává hodnoty a další. Podle toho si vytváříme názor, který nemusí být správný. Vlastně nového člověka filtrujeme přes naše stereotypy, záliby a averze. Problém je ten, že dáme za pravdu několika vteřinám při prvním setkání. Nové informace nehodláme přijmout. Lidé, kteří jsou nám sympatičtější máme raději. Ty, o které nestojíme se nezajímáme. Dokonce jim odpustíme i to, co se nám na nich nelíbí. Od začátku 20.století se dělají výzkumy přijímacích pohovorů, ale pořád je na prvním místě, jak je nám člověk sympatický. Nic se za sto let nezměnilo!!

Žalování je od nepaměti součástí lidského života. Motivy jsou různorodé: konkurence, závist, sama sebe upřednostnit a někdy i snaha toho druhého zranit. Někdy to může být i oprávněné. Já preferuji si to říct do očí. Samozřejmě záleží, jak s těmi informacemi potom pracujeme. Minimálně si je ověřit. Když jsem byl vedoucí pracovník, tak si mě hlavně u žen stávalo, že si některé na sebe vzájemně si stěžovaly. Já je obě zavolal ať si to přede mnou „vyříkají“. Stížnosti se značně ztenčily. Dnes za mnou někteří žáci také chodí žalovat. Já je odmítám, pokud nejde o zdraví, násilí, šikanu a další důležité věci. Někdy život tropí hlouposti. Rád se zasměji při vzpomínce na majitele jedné naší výborné pekárny a cukrárny, kam jsem chodil na kontrolu. On vystudoval stejnou potravinářskou školu jako já. Dělal podnikového technologa, ale po revoluci se dal k vojákům. Sloužil také v nebezpečné misi v Afganistánu. Poté se dal na podnikání. V pekárně měl dvě nesmiřitelné ženy, které se nenáviděly a jedna na druhou si stěžovaly. Šéf si je obě zavolal a posadil je naproti sobě. Vytáhl legálně drženou pistoli, natáhl ji a se slovy: „Když ji tak nenávidíš, tak ji zastřel“, ji položil mezi ně. Dámy zbledly a nenávist se omezila. Samozřejmě, že zbraň nebyla nabitá.