„Já sním o Vánocích bílých,“ zpívá se ve známé písni, ale já o nich nesním, i když bílé zasněžené Vánoce, pokud by byly bez náledí, by hezky dokreslovaly sváteční romantickou náladu.

Poslední dobou se mi zdává o různých zesnulých přátelích a příbuzných. Nevím, zda to neznamená něco zlého,  čeho bych se v budoucnosti  měla obávat. Doufám, že ne! Prožívám s nimi různé příhody a situace, které se nikdy nestaly a pomáhám jim v noci řešit různé životní maléry. Naposledy to bylo o mé dlouholeté kamarádce, se kterou jsem se poznala v mateřské školce a přátelství nám vydrželo desetiletí. Jmenovala se Eva, byla hodně nemocná a už též není mezi námi. V mém snu s jejím tatínkem, hudebníkem (hrál v orchestru ND první housle) udělali bankrot a co jim nevzal exekutor, to málo, co jim zbylo, jsme dražili. Většinu se podařilo prodat, ale neutržilo se tolik, co se očekávalo. Zbytek neprodaných věcí jsme kamsi odváželi – asi do nebe.

Toto se nikdy nestalo, žili sice skromně, ale bez takovýchto nepěkných zážitků. Ani exekuce, ani bankrot se nikdy nekonaly. Ve snu mi jich bylo hrozně líto, vzbudila jsem se uplakaná a šťastná, že to není skutečnost.

Jenom je nepochopitelné, když člověk před spaním na nic takového nemyslí, proč ve spánku toto nesmyslné drama vznikne. Budu se snažit snít raději o ovečkách, které jdou za sebou přes lávku, nebo o těch bílých Vánocích a doufat v krásné, příjemné sny.