Valdík jel na hory sám, tedy byl tam odvezen beze mne. Je po operaci kýly a je ještě trochu marod. Nosí dětské oblečky přes bříško, aby se na něm neškrábal, a aby ho to nemrzelo, má na těch oblečcích autíčka. Protože bychom se honili a často nejsme k zastavení, vlastně spíš já, tak jsem tam nesměla.

Byla jsem doma s našimi, když večer přišla od Valdíka zpráva: Padá první sníh, hurá.

Já už sníh zažila letos po Novém roce. Podívala jsem se tedy dveřmi, máme v nich okénka, ale na zahrádce nic nového. Všude jen mokro po dešti.

Natáhla jsem se zase přes dvě židle. Já buď sedím vedle paničky u stolu, když pracuje a tulím se k ní, nebo když má panička jinou práci a nemůžu vedle ní sedět, zalezu si pod stůl na ty židle a dělám si tam boudu. Taky mám ráda, když se natáhnu u kamínek.

Naši dlouho pracovali, zas na počítačích něco řešili, pořád něco luští a hledají, panička je prý dobrá ve čtení starých textů. Před půlnocí se páníček chystal se mnou na zahrádku. Oblékli jsme se proti dešti, ale jen jsme otevřeli dveře, už páníček volal to samé: Padá první sníh, pojďme ven.

To byla krása, zahrádka byla bílá. Panička šla s námi taky ven a všichni jsme tu bílou zimu přivítali. Naši stáli a koukali s úžasem, jak se snáší k zemi to bílé nadělení. Já se do něho vrhla a běhala jsem kolem nich kolečka, oni už vědí, že tak mám radost největší.

Tak je tady zima a naše zahrádka je zasypaná. Jsou zasypané kytičky i stromky, maliny i růže, bylinky i to divoké víno pro kosy. U obou krmítek je veselo a veselá jsem i já. Panička říká, že ve sněhu skáču jako bleška, ale já se na dlažbě i kloužu, protože tam zmrzl ten déšť. Sníh pořád ochutnávám, olizuji i zasněžená polínka, když si je panička přinese na schody. Je to prima. Občas vyskočím, zhoupnu se na houpačce a sníh mě taky zasype.