Někdo na tuto otázku odpoví, že nikoli. Život se prostě skládá z určitých fází a ty jsou oddělené věkovými předěly – v určitém věku člověk dostane občanský průkaz, v určitém věku je dospělý, v určitém věku odchází do penze.

Někdo jiný odpoví, že rituály spojené s věkem jsou zbytečné, zastaralé. Zpravidla zazní často opakovaná věta, že každý je tak starý, jak se cítí. Případně často citovaný poznatek gerontoložky Ivy Holmerové, která zmiňuje, že zná nemocné padesátníky bez chuti do života stejně jako vitální devadesátníky těšící se na každý nový den.

Přesto však spojování situací či zvyklostí s věkem je jednou z nejčastějších věcí, se kterými se v běžném životě setkáváme.

Pocítíme to zpravidla už v mládí: „Až ti bude osmnáct, dělej si co chceš, dokud nejsi plnoletý a bydlíš u nás, tak ti říkám, že budeš doma v deset, budeš se dobře učit a sníš to, co ti dá máma na stůl.“

A pak o něco později: „A vy nechcete mít děti? A na co jako čekáte? Vždyť je ti třicet. To za mého mládí v tom věku…..“

Jenže na druhé straně jsou mantinely určené věkem, které nám vůbec nevadí, naopak.

„Hele, našla jsem cestovku, která má třicet procent slevu pro lidi nad padesát pět let. Spolucestující můžou být mladší a sleva se vztahuje i na ně. Pojedeme spolu? Ty jsi už pětapadesát měla, že? Já až příští rok. Tak pojedeme? Super, já tam hned zavolám.“

Ale běda, kdyby dotyčné dámě někdo při hledání práce řekl, že si představují někoho mladšího, ideálně pod padesát.

„Lidé si postupně uvědomují, že věk je něco, na co by se neměli ptát a neměli ho zkoumat. Na druhé straně ale vše má filozofické a sociální kořeny, trocha škatulkování přece jen pomáhá k lepší orientaci ve světě. Odcházíme ze zaměstnání, protože jsme dosáhli nároku na důchod, což je v podstatě věkově diskriminační opatření,“ říká socioložka Lucie Vidovičová a klade otázku. „Ale jak to řešit? Podstupovat nějaké testy, zda na danou práci stačíme? Někdy je limit věkem přece jen funkčnější, než hledání jiných cest,“ dodává.

Když se mluví o diskriminaci na základě věku, velmi často si lidé představí obrázek schopného vitálního seniora, kterého mladší lidé odmítají přijmout do práce a za jeho zády si šeptají, že je starý, tudíž určitě nevýkonný. Jenže skutečnost je taková, že do podobné situace se často dostávají i mladí lidé.

„Nastoupila jsem na obecní úřad, kde jsem byla nejmladší. V kancelářích seděly vesměs ženy ve věku kolem padesátky. Od začátku jsem viděla ty jejich pohledy jasně dávající najevo, že jsem mladá, tudíž nezkušená,“ vypráví jednadvacetiletá Klára, která začala pracovat hned po maturitě. Jedna kolegyně jí dokonce na uvítanou řekla: „No vy mladí to dobře umíte s počítači, ale nemysli si, že to tady uplatníš, tady je nejdůležitější umět jednat s lidmi. A to umí většinou zkušené úřednice. Koukala jsem na ni jako puk. Co na to říct? To byl první den, ještě než jsem se mohla něco naučit, zeptat, případně ukázat, co umím, mi dala najevo, že mi nevěří. A proč? Protože jsme mladá, nezkušená. No ale kde mám ty zkušenosti nabrat, když jsem tehdy právě skončila střední školu?“ shrnuje.

V poslední době se v souvislosti s věkovými škatulkami objevuje jeden výrazný trend. Lidé ze všech stran slyší a čtou o tom, v jak skvělé kondici jejich vrstevníci jsou, co vše dokážou. Když padesátiletý muž čte o tom, jak jiní padesátníci zakládají nové vztahy, mají krásné mladé ženy, malé děti, úspěšně zvládají slézat skalní stěny a tráví dovolené na vysokohorských kolem, snadno podlehnou panice: „Vždyť mně je taky padesát, mám stále stejnou ženu, bolí mě klouby a vůbec se mi sportovat nechce. Hrůza, jsem nemožný.“ Co na tom, že je jim třeba s těmi stále stejnými ženami ve skutečnosti moc fajn a místo sportu je baví zvelebování zahrádky. „No o tom nemůžu mluvit, vypadal bych jako starý dědek,“ myslejí si.

Bez spojování určitých životních milníků s věkem se neobejdeme.  Bylo by naivní myslet si, že se dá žít bez nich.

Na jedné straně je dobře, že některé věkové mantinely padly. Příklad? Dříve by se asi mnozí lidé divili, kdyby jim babička řekla, že jde do školy. Nyní je běžné, že osmdesátileté dámy navštěvují univerzity třetího věku a vůbec nikdo neříká: „Babi, nejsi na chození do školy stará?“

Ale naopak některá věková omezení bychom si ze života nechat vypudit neměli. Kdo si myslí, že je v šedesáti tak mladý, že by měl založit novou rodinu i s děťátky, samozřejmě tak učinit může, ale je zbytečné, aby se jeho okolí tvářilo, že takhle je to normální, běžné, správné a měli by to tak dělat všichni, protože se přece nehodí mluvit o tom, že je mu šedesát.

Každopádně porovnávání podle věku je téma, které bude v lidech vždy vyvolávat emoce a přes nejrůznější trendy a pokusy věkovou diskriminace zbourat, nakonec i v tomto směru nejlépe přežijí ti, kteří si zachovají takzvaný selský rozum.