Jsem v pokročilejším věku (78) a tak nějaký ten pád se mi nevyhnul, zejména v zimě na náledí skrytém pod vrstvou sněhu nebo jen tak po zakopnutí o úplně nepatrnou překážku na cestě. Všechny kotrmelce končily pohmožděním, četnými modřinami nebo v horším případu otřesem mozku, až do letošního srpna, kdy jsem v noci, v zamčeném bytě, skončila na podlaze ložnice se zlomeninou krčku stehenní kosti, navíc s telefonem v jiné místnosti. Trvalo nekonečně dlouho, než jsem se k telefonu dostala a byla schopna přivolat pomoc. 

Osádku záchranné služby pustila sousedka, která před lety vyhověla mé prosbě a přijala klíče od bytu pro podobné případy. Stejnou laskavost jsme si postupně vzájemně poskytly všechny singl seniorky v paneláčku a mnohokrát její výhody ocenily. Do příjezdu sanitky mě pětaosmdesátiletá paní Boženka umyla, oblékla, pomohla shromáždit potřebné doklady a nezbytné věci pro pobyt v nemocnici, to vše za trpělivého konejšení chaoticky pobíhajícího vystresovaného psa, a řekla větu, kterou mě jako mávnutím proutku zbavila bolesti, strachu, studu a beznaděje: „Čikinu si vezmu k sobě, nebojte se, postarám se o ni než přijdete domů.“ V té chvíli jsem poprvé pocítila tak intenzivní příval vděčnosti, pokory, radosti a síly překonat nemoc, že jsem přes slzy špitla jen: "Děkuju."

Následující dva měsíce mého pobytu na oddělení NOP koordinovala střídavou péči o psa, ve které byl zapojen i můj vnuk, zajišťovala přesuny nezbytných potřeb z bytu do nemocnice a sdílela zážitky s Čikinou. Po návratu ještě několik dnů obstarávala drobné nákupy a nosila čerstvě navařené jídlo. Jakoukoliv odměnu striktně odmítla s tím, že pomoc v tísni je normální, to by přece udělal každý. 

Pozitivní emoce, které paní Boženka nevědomky ukotvila svými činy a slovy v mém podvědomí, ovlivnily průběh uzdravování. To, o čem jsem v nemocnici snila s otevřenýma očima při pohledu na chodící pacienty, se stalo skutečností. Opět chodím s Čikinou na procházky, sice jen kratičké, protože mě vyčerpává chůze o francouzských holích dvakrát denně do druhého patra. Se zatnutými zuby zvládám i drobné nákupy v blízkém supermarketu nebo lékárně. Po sedmdesáti dnech od operace jsem opět soběstačná a šťastná. Ten pocit bych přála všem, kteří se ocitnou v podobné situaci.