Trasu z Borče na Holý vrch a přes Sutom do Vlastislavi do cíle v Třebenicích jsem měla v hlavě uloženou už dlouho.

Původně jsem chtěla jet už ráno, ale pohled z okna do neprůhledné mlhy můj plán zmařil. Nakonec jsem odjela až v poledne. Ještě v Lovosicích, kde se přestupuje na autobus, jsem měla chuť se obrátit a smutně se prvním vlakem vrátit domů. Před očima jsem stále měla zlatá sluníčka z předpovědi počasí, a tak jsem přece jen sedla na autobus a jela dál. A dobře jsem udělala. Jen co jsme vyjeli kousek výš, slunko trhlo oponou a mlha se jako zázrakem rozestoupila.

Na okraji Borče na mě řidič zavolal - chcete vystoupit tady nebo až dole ve vsi? Tady se mi to líbí, vystoupím. A hned "odtud" se mi otevřel pohled na ještě ospalý Lovoš. Cvak na něj, cvak na kamenný kříž a dolů jdu po svých. Stavení při cestě, označené v mapách jako Zámek Boreč, žaluje a hrozí zřícením. Za vsí Boreč u křížku začíná cesta zvolna stoupat a vede po úpatí zalesněného Sutomského vrchu. Cíl mého výletu - Holý vrch (458 m), na něj navazuje. Na vrch nevede značená turistická cesta a neviděla jsem ani cestu vyšlapanou, takže jsem ho skoro celý obešla, než jsem si uvědomila, že tudy cesta nevede. Musela jsem se vrátit a za pomoci mapy v mobilu jsem vystoupala na vrch, místními důvěrně nazývaný Holáček, který si nezadá se svým názvem. Věřte mi, že pohled do kraje magického Českého středohoří bych přála vám všem. Posadila jsem se na vršku, sama samotinká v lůně podzimně vyšňořené přírody a v duchu si vyjmenovávala všechny kopečky, jeden krásnější než druhý. Na dosah jsem měla červený a zlatý Sutomský vrch, za ním vykukovala Milešovka, pod ní se krčil Ostrý se zříceninou hradu a vlevo nepřehlédnutelná Lipská hora. Vpravo Lovoš a za ním sotva tušený Radobýl a Litoměřice. Za mnou Ovčín, Jezerka. Proti světlu jižním směrem na obzoru Házmburk a pode mnou Sutom a Vlastislav se zříceninou hradu Skalka, kam za chvíli sejdu.

Rozloučila jsem se z výhledy z Holého vrchu a loudavě se pustila dolů. Vyšla jsem v Sutomi u kostela s dřevěnou zvoničkou. Kostel patří k těm dlouhodobě zanedbávaným a teprve v posledních letech se mu věnuje restaurátorská pozornost.

Původně jsem měla v úmyslu projít Sutomí dál dolů do Vlastislavi se zříceninou hradu Skalka s válcovou věží. Byl ale tak pěkný den, že jsem se rozhodla si výlet prodloužit a místo vlevo jsem se vydala vpravo středohorskou silničkou. Minula jsem krásný křížek u cesty a pozorovala trochu zasmušilou podzimní krajinu v oparu. Proti mě jel autobus a z něho mi zamával řidič, který mě v poledne do Středohoří dovezl. Rázovala jsem si po silnici a do Vlastislavi přišla oklikou. To už se pomalu schylovalo ke stmívání, které v tuto roční dobu nastává dříve než je mi milé.

Uvědomila jsem si, že do cíle mi zbývá ještě 5 km a než tam dorazím, padne tma. Rozhlížela jsem se po vsi a zdálo se mi, že v ulici by mohla být autobusová zastávka. Paní s taškou jsem se zeptala, jestli odtud nejezdí autobus do Lovosic. A víte, co mi odpověděla? Jede zrovna za chvilku. A věřte nevěřte, než jsem uložila foťák do batohu, autobus stál přede mnou a otevřené dveře mě zvaly dovnitř. Děkovala jsem vnuknutí, které mě v pravou chvíli přimělo poohlédnout se po dopravě z tohoto místa a plná dojmů z výletu jsem se spokojeně nechala vézt k domovu.