Bylo po studeném, mlhavém ránu, slunce teprve nesměle vykukovalo. Ježeček byl malý, sotva odrostlé mláďátko.

Mé znalosti o ježcích jsou bídné, nikdy jsem je nepotřebovala, ježka jsem viděla v životě takhle zblízka jen párkrát. Jednou se jeden pořádně veliký dral přede mnou v dešti na náš venkovní záchod a málem jsem ho skřípla mezi dveřmi. Vím jen, že zimu kolikrát nepřežijí, pokud jsou malí. A tak jsem zatelefonovala ihned do záchranné stanice, aby mi poradili, co s ním. Vzít dovnitř, zahřát pet lahví s teplou vodou, obalenou ponožkou. Dát „kapsičku“ pro kočky či psy, pokud bude schopen jíst. Pokud ne, musíte ho hned přivézt, je to akutní a musí dostat umělou výživu.

Manžel praštil nářadím a letěl do krámu pro kapsičku. Já zatím obětovala jednu jeho ponožku a udělala vše podle pokynů. Ježeček se přitiskl k teplé lahvi. Jenže náhle z něj začli vylézat všemožní živočichové. Že to mohou být i klíšťata a blechy, to jsem věděla. Ale tohle spíš vypadalo na nějaké mušky a pár mravenců. Zlikvidovala jsem je lahví obalenou ponožkou.

Ježeček se zahřál. Potom nesměle očuchal obsah kapsičky a pustil se do malých kostiček masíčka. Tak sláva, to vypadá nadějně ! Za odměnu se po chvíli pokakal, abych to neměla tak jednoduché. A usnul přitisknut k teplé lahvi v ponožce.

Udělala jsem fotodokumentaci, jak je mým zvykem, a poslala všem svým dětem.

Děti se ihned ozvaly a požadovaly, abychom s dědou ještě okamžitě vyhrabali žížaly a přidali je na jídelníček.  Nápad takového druhu jsem ovšem odvrhla. Žížalu jsem u nás neviděla jak je rok dlouhý a prý ubývají, je jich nedostatek. Tak si holt ježeček musí vystačit s kapsičkou. Další požadavek dětí zněl, abych ho přivezla, že si ho vezmou jako domácího mazlíčka. Když jsem jim barvitě vylíčila, co z ježka vylezlo a co obnáší práce s ním, zájem opadl.

Mezitím jsem se snažila ježka udat na některé stanici, aby mohl přezimovat tam. A byla jsem dokonce ochotna si pro něj na jaře přijet a zase ho u nás vypustit. Ovšem netušila jsem, že tyto stanice jsou rozparcelovány podle toho, kde se jaké zvíře našlo. A tak jsem byla v závěru odmítnuta tou pro nás nejbližší stanicí. Chápu, zvířat tam mají víc než dost, lidé jim je tam nosí, místa se nedostává a starat se o ně taky něco stojí.

Nakonec mi v jedné stanici poradili, že když žere, ještě snad do začátku zimy něco nabere na váze a pokud běhá, mám ho vypustit. On si poradí sám. No to doufám. Nevím skutečně, jak bych se o něj starala v paneláku.

A tak jsem ho vyhřátého, najedeného a odpočatého přenesla na zahradu, udělala mu z krabice domeček, kam jsem přidala i lahev s ponožkou, misku plnou masíčka, přidala nakrájené jablko a položila ho k teplé lahvi. A tajně doufala, že není sirotek a třeba se ještě ukáže jeho máma.

Za nějakou chvíli jsem přišla na kontrolu a byl už pryč. Zalezl asi pod hromadu dřeva.

Tak mu držím palce a snad se na jaře uvidíme.