Jak já se těšil, až bude mít syn děti, rodinu. Vždy, když jsem na naší chalupě něco vylepšil, vybudoval, investoval do ní peníze, říkal jsem si, že jim po mně něco zůstane. Syn byl poměrně dlouho svobodný, střídal známosti, když se konečně oženil, byl jsem rád. Snacha mi sice od začátku připadala taková poměrně rázná, nicméně o děti a domácnost se stará perfektně a syn mi připadal šťastně zamilovaný. Moje žena od ní měla od začátku odstup, říkala, že z ní bude generálka, ale já to mírnil. Vždy jsem zastával názor, že my staří nemáme právo plést se do života dospělých dětí.

Jenže syn s rodinou k nám jezdí čím dál méně. Několikrát mi řekl, že by přijel na víkend rád, ale jeho Evička vždy zorganizuje nějaký program. Oni jsou pořád někde, ona zastává názor, že děti mají mít neustálé podněty. Na synovi vidím, jak je unavený. Dělá manuálně v továrně na autodíly, místo aby si po práci odpočinul, hned musí někam na nějakou akci, minimálně na dětské hřiště a bere tam ještě děti Eviny kamarádky. Na dovolené jezdí se dvěma dalšími rodinami s malými dětmi. Syn říkal, že to je totální psycho, že mu týden v řevu šesti dětí dává zabrat víc než týden v práci. On prakticky nemá šanci si odpočinout. Říkám mu, ať vezme vnuka a vnučku, přijede s nimi k nám na chalupu, odpočine si, pogrilujeme, pokecáme. On na to, že děti by se nudily. Jak nudily? Vždyť mají zahradu, kousek za námi les. Ne, Evička trvá na tom, že musejí na nějakou opičí dráhu, pak na koupaliště, pak na návštěvu ke známým, kde skáčou na trampolíně s dalšími dětmi, syn to celé odřídí autem, zafinancuje. Vidím na něm, jak je unavený čím dál víc.

Když jsem s ním dal na toto téma řeč, řekl, že tomu nerozumím, že tak teď žijí všichni. Asi něco v tom smyslu řekl Evičce, protože je teď ke mně taková odtažitá. Nedávno přijeli, já zas šťoural, řekl jsem, že mi syn připadá utahaný. Řekla, že to je zdravá únava, že žijí aktivně. Syn mlčel jako pařez.

Vnoučata do každého jídla dloubou, nic se jim nezdá. Neudržel jsem se a řekl jsem jim, že by mi táta dal co proto, kdybych se takhle nimral v jídle. Syn se rozčílil a řekl, že vychovávají z dětí svobodné bytosti, které se budou umět samy rozhodovat, co chtějí a co ne. Já na to, že mám trochu jiný názor. Ve finále mi syn, sdělil, že výchově dětí nerozumím a nemám tudíž právo do ní mluvit.

Dost mě to vzalo. Manželka tvrdí, že to je moje vina, že prý jsem šťourač, rýpač bez kapky sociální inteligence, i když prý tvrdím, že se do ničeho nepletu, tak se prý ve skutečnosti pořád pletu do čehokoli.

Od příbuzných jsem se dozvěděl, že o mě syn řekl, že jsem už k ničemu. Že prý se ze mě stal dědek, který odmítá přijmout, že se svět mění. Vlastně nevím, o čem se synem a snachou mluvit. Jednou přišla řeč na to, že mi vadí, když ženy kojí na veřejnosti. Oheň byl na střeše. Prý je to normální. „A co vám na tom vadí? Co má maminka dělat, když s dítětem někde je?“ ptala se snacha. Tak jsem zmlknul.

Už se pomalu bojím cokoli nadhodit, načít nějaké téma, protože buďto cítím jejich divné pohledy nebo mi rovnou dají najevo, že říkám blbosti. Já vím, že svět se mění a že čím je člověk starší, tím je pro něj obtížnější novoty přijímat. Ale já žiju normálně, nejsem zapšklý stařec, který tvrdí, že vše nové je špatné. Musel jsem se v práci naučit spoustu nového, umím to s počítačem líp než leckteří mladí kolegové, jezdím na kole, snažím se udržovat v kondici. Znám muže v mém věku, kteří zdědkovatěli daleko víc.

Uvědomil jsem si ale, že mě přístup syna a snachy uráží. Tak nevím? Jsem vztahovačný, jak tvrdí má žena? Nebo si nikdo nemůže dovolit někomu říct, že něčemu nerozumí? No ano, nerozumím tomu, proč bych měl ve vlaku sledovat, jak žena naproti mně vyvalí ňadro a kojí. Nerozumím tomu, proč bych nesměl vnukovi říct, ať nekřičí, když mluví dospělí. Proč vnučka nemůže sníst normální jogurt, ale musí mít určitou značku jogurtu. Proboha, vždyť je jí pět let a takhle si diktuje.

Setkání s mladými pro mě začalo být lehce stresující událostí, dávám si pozor na to, co řeknu, abych nikoho nenaštval a nezkazil atmosféru. Naučil jsem se to, ale nejsem si jistý, zda se tím poněkud neponižuju. A co je nejhorší, přestal jsem se na setkání s nimi těšit.

(Pozn.: Autor si nepřál zveřejnit celé jméno, redakce jeho totožnost zná. Fotografie je ilustrační.)