Budou vůbec moje vnoučata o čas se mnou strávený usilovat? Budu je umět bezpečně pohlídat, usměrnit?

Když jsou vnoučátka v peřince, stačí jim zpívat, tišit je, kolébat. K ježdění s moderním kočárkem po chodnících je dostačující řidičák skupiny B, výhodou jsou ramena a drzá kuráž pro souboje s koloběžkami, k dobru je i bystrá mysl pro řešení špagátových hlavolamů v případě, že vám roztomilý pejsek uštrikuje z vodítka kolem koleček šálu. Příprava umělého mléka též není problém, nějaký ten šejkr se doma vždy najde. Toto období je tedy pro hlídací babičku/dědečka nenáročné. Stresorem může být pouze obava, že to maličké nebude klidně spát, neboť jej tyranizují bloudivé bublinky ve střevech, anebo že si ublinkne a nedopatřením vdechne kus zvratku (mohlo by se udusit), anebo že rostoucí zub právě spustí nekonečné bolestné moldánky, které se nám nepodaří zastavit.

Když se však vnoučátka rozchodí a spouštěčem k dosažení umanutého cíle je bezbřehá zvědavost, hlídání už není takovou zívačkou. Nešikovnost dítěte se snoubí s nově získanými pohybovými koordinacemi a často překvapí, tu padající čínskou vázou, jejíž střepy by asi nebyly tím správným předmětem ke hraní, tu rozlitým olejem z příslušné karafy, kterou svou neohrabaností mrňous převrhl, když se vkradl do skříňky se zásobami a dlažbu v kuchyni tak přeměnil na krásné hladce blýskavé kluziště, anebo ve vlasech vypatlanou indulonou, jejíž tubu zřejmě v domnění, že jde o šampon, dítko marným pokusem o pěnu nešikovnými ručenkami roztíralo po celé hlavě. Ke zvládnutí tohoto druhu hlídání vnoučátek je potřeba bezbřehý nadhled a trpělivost, kterým disponuje tetička Růženka, která daleko široko v naší ulici naslouchá steskům nejedné zoufalé hlídací babičky: „Růžo, představ si, jen jsem se otočila, už mi malý zdrhl s miskou jídla! ... no, kam? ... za psem! Nachytala jsem toho našeho kluka v místě, kde obvykle žere náš pes, oba si hleděli své misky, pes tak nějak přirozeně, ale malý se opičil, šel na kolena a v podporu klečmo jedl naservírovanou rajskou s kolínky psím způsobem - co ti budu povídat, rajská byla všude, kolínka ještě dál a malý byl rajsky zapatlaný jako indián z Polynésie“.

Když se vnoučátka rozmluví, to už je vyšší level, jsou z nich velcí parťáci, tedy jde o hlídání vykreslujících se individualit, které si velmi jasně a výrazně umí o své říci. Ať směrem k dosažení čehokoliv, anebo k odmítání čehokoliv. Strategie a používání různých přesvědčovacích lstí si od babičky/dědečka žádá sofistikovanost a je to někdy dosti únavné. Rodič by nežádané chování ratolesti řešil po třetím varování lepákem za ucho, ale laskavá babička/dědeček? Kdepak, u nich se nekázeň podrobí analýze způsobem rozsáhlého vysvětlování a vysvětluje se, vysvětluje se, vysvětluje se. A odměnou za to se vám dostane od rodičů poděkování: „Babi/dědo, příliš jim vše vysvětluješ, děti jsou z tebe unavené, nepoberou to!“, čímž si udělají super alibi pro svá rychlá jednání ručmo.

Docela céres při hlídání nastane, když se o slovo přihlásí velcí konkurenti (nepřátelé) hlídacích babiček/dědečků. Mám na mysli mobily, případně počítače. Souhlasíte? Jak to udělat, aby se tito konkurenti alespoň v době hlídání transformovali z pohledu vnoučat také do jejich nepřátel? Jak předcházet následným pocitům provinění, že nedopřejeme svým milovaným vnoučátkům jejich oblíbenou činnost. Rozpačitý příběh k tématu si vyslechla nám již známá tetička: „Růžo, já jsem dnes grogy. Hlídala jsem zvěř. Dnes je nic nebavilo, nic je nenadchlo, u žádné činnosti vnoučátka nevydržela, jen poletovala, jančila, vynucovala si mobil, který jsem statečně odpírala, o což mne jejich rodiče poprosili. Snažila jsem se dodržet přání rodičů a nepodrazit jejich autoritu, ale více a více jsem se dostávala do nesnází, žádný argument nefungoval, naopak, spouštěl pláč a vztek, ta zatracená placka mi vše kazila, najednou jsem byla zlou a hnusnou babkou. Snažila jsem se nejprve vyjednávat, obchodovat, posléze úklid hraček směnit za krátkou pohádku čtenou z knihy, ale to byla bláhovost. Vnoučata už zcela rozzuřená trvala na svém, chtěla si listovat jen a jen v mobilu. S přísným zamračením jsem mobil uschovala a vysvětlovala, jak to kazí očička, že je nezdravé to modré, vábivé světlo, kterým jsou z displeje ozařována, že tedy půjdeme na hřiště, a slibovala jsem jako jezinka, že maminka s tatínkem pak hru s telefonem jistě dovolí, ale bylo to o hrachu a stěně a vše končilo slzavým údolím s voláním po mámě. Ze situace jsem vybruslila „tajnou“ nabídkou oblíbené kinderčokolády, neboť pravda, láska prochází žaludkem. V mžiku byl klid, ticho, jen těkající oči. Ovšem - selhala jsem. Koupila jsem si jejich lásku za čokoládu a porušila jsem slib rodičovstvu, který spočíval v tom, abych jim nedávala sladkosti.“

„Netrap se tím piďi spiklenectvím, buď ráda, že jsi vnoučata uhlídala a že se nezabila!“, povzbudila tetička Růža roztrpčenou babičku, ačkoliv také hodnotila podání čokolády jako malé podrývání autority rodičů, a pokračovala: „určitě jsi zůstala nejdražší, laskavou, milovanou babičkou, ono teprve bude hůř! V pubertě tě vnoučata možná nepustí ani do pokoje, z vlasových kreací a mnohonásobně propíchaných uší, kérek a děr v oblečení budeš kolabovat. Povídání si s nimi se ztenčí na „čau babí/dědó“, v transu tančící výrostci hodí k tobě tak akorát otočku, aby si od tebe převzali mlsání obalené v eurové bankovce a odplachtí do víru svého snění, chichichi.“

Jó, babičkovství/dědečkovství, to bude ještě jedna velká sranda. A věřím, že bude úžasná a prospěje všem zúčastněným. Čert vezmi malé karamboly, pletichy a nepochopení se, v roli babičky/dědečka se zaslouženě budeme cítit užitečnými a milovanými. Tu báječnou roli nám prostě už nikdo neodpáře.