Myslím, že dokážeme ujít na náš věk poměrně slušnou horskou túru. Sem tam nějaký výstup do kopce nás nerozhodí, ale šplhání do příliš vysokých kopců už zejména pro mě přestává být požitkem. Proto mě zaskočilo, když se manžel cestou na letošní dovolenou v Jeseníkách toužebně zahleděl směrem ke Králickému Sněžníku a vzdychl: „Tam jsem ještě nikdy nebyl, jestlipak já se tam někdy dostanu!“

Nebyl by to můj muž, kdyby nezačal hned přemýšlet, jak svůj nápad zrealizovat. A Jeseníky byly příhodně blízko. Několik příštích večerů soustředěně zkoumal mapy a předpověď počasí. A už to tu bylo! „Zítra nehrozí žádné bouřky, teplota má být příjemná, tak si myslím, že bychom mohli vyrazit na Králičák. Sice v červnu ve všední dny nejezdí lanovka na Štvanici, kterou bychom si kus výstupu ušetřili, ale myslím, že po žluté značce ze Stříbrnice to dáme! Příště už na to nemusíme mít fyzičku. Co ty na to?“ Co já? Já se upřímně vyděsila, ale neměla jsem srdce kazit mu nadšení. Tak jsem přikývla, ale v duchu si řekla, že bych sice taky ráda viděla pramen Moravy a známé kamenné slůně, ale vždycky můžu počkat v půli cesty na pařezu, než se dobyvatel vrcholu vrátí.

Nazítří jsme zaparkovali za obcí Stříbrnice a po žluté značce se vydali na cestu. Hned na úvod se nám značka maličko schovala, takže místo lesem jsme stoupali po příkré sjezdovce. Sluníčko se do nás opíralo, abychom si výstup pořádně užili. Už v půlce mi srdce bušilo až v hlavě, ale nakonec jsem nahoru asi na 5x vysupěla. (Na fotce vypadá kopec neškodně, ale věřte, že je to klam.)

Kousek nad sjezdovkou jsme u chaty Na Návrší potkali manžele zhruba našeho věku, ale značně větší zdatnosti. Dali jsme se do řeči a pokračovali v další cestě společně. Vyprávěli, že pro potěšení zlézají různé známé hory a kopce v Čechách i na Moravě. Cesta v dalším úseku již nebyla tak strmá a při družném hovoru nám příjemně ubíhala. Místy se nabízely nádherné pohledy do okolí. 

Až nás překvapilo, když se před námi najednou objevil pramen řeky Moravy. Chvíli jsme si u něj odpočinuli, vyfotili sebe i hezky upravené prameniště, našli putovní kamínek a na jeho místo položili náš.

Poslední, opět strmější úsek cesty byl zahalen v mracích, které nám bohužel schovaly zdejší výhledy. 

V mlze jsme vyfotili kamenné slůně. 

Za chvíli jsme už stanuli na vrcholu u rozestavěné polské rozhledny, která u našich ochránců přírody budí mnoho záporných vášní.

Na kratičkou dobu vítr poodhrnul oponu mraků a my se mohli obdivovat pohledu do údolí a honem nafotit pár snímků. V dálce se nám ukázala i Stezka v oblacích na Dolní Moravě.

Cestou dolů jsme na sebe museli navléknout všechny svršky, protože se silně ochladilo. Dokonce mě od foťáku zábly prsty. Teprve dolní třetina kopce byla bez mraků, a tak jsme si na sluníčku mohli prohřát ztuhlé tělo, sníst svačinu a radovat se z okolní přírody.

Bohužel se nám naši noví známí ztratili kdesi nahoře v mlze a zřejmě pokračovali po jiné cestě. Nemohla jsem jim tak poděkovat, že jsem díky jejich milé společnosti zvládla výstup, kterého jsem se tolik obávala. Ale třeba si doma v Hronově přečtou na Íčku moje vyprávění a já jim tak opožděně poděkuji.