Štěstí už dávno není cosi neuchopitelného, tedy něco, co se pokoušejí popsat básníci. Naopak, stala se z něj veličina, která se měří, zkoumá a obchoduje se s ní.

V Dánsku dokonce funguje Institut pro výzkum štěstí a jeho zakladatel, jistý Meik Wiking si na zkoumání štěstí založil dobře fungující byznys. Píše o něm knihy, přednáší na akcích v různých zemích světa. A lidé jeho rady, tipy a přednášky přímo hltají.

 Existuje několik měřících nástrojů štěstí, například Happiness report, Gallup Wellbeing Index, OECD Life Index, Good Country index. K nim si vlastní žebříčky vytvářejí i jednotlivé státy, v čemž je průkopníkem Bhútán, kde se měří takzvané hrubé národní štěstí, tedy něco jako hrubý domácí produkt, ale vyjadřující míru kvality života obyvatel. Ostatně, právě v Bhútánu se s měřením štěstí začalo a to už v sedmdesátých letech, kdy si tam dali do ústavy cíl, že všichni této obyvatelé země mají právo na štěstí.

Otázkou je, co si pod tím výrazem představit. Přesněji, jde o problém, protože si pod pojmem štěstí každý představuje něco trochu jiného. Zatímco třeba stará dáma, která vzpomíná, jak prožila válku, tvrdí, že pro ni je štěstí pocit, že se každé ráno vzbudí v posteli, má co jíst a nebojí se, že na ni spadne bomba, její vnučka tvrdí, že by byla šťastná jedině v případě, kdyby měla vlastní velký dům na pobřeží na Mallorce.

Zatímco dříve mnoho lidí považovalo štěstí za jakýsi prchavý okamžik, které se v životě objevuje spíše sporadicky, nyní si pod tím pojmem většina lidí představuje něco, na co má každý právo a to pokud možno nepřetržitě.

„Lidé vnímají svůj život ve srovnání s ostatními. Všimněme si, že spíše než kolik berou oni sami, je zajímá srovnání s tím, kolik berou ostatní. Chtějí vědět, jak si stojí ve společenském žebříčku, potřebují se neustále srovnávat. Ale k pocitu štěstí přispívá to, když si člověk uvědomí, co potřebuje k životu, co mu dělá radost a nezajímá se až tak, co potřebují či mají druzí. Ale je těžké to dokázat,“ vysvětluje na svých přednáškách Meik Wiking.

Podobný názor prezentuje Tomáš Studeník, který se zabývá inovacemi a pořádáním různých akcí: „Všimněme si, že si lidé na sociální sítě nedávají momenty všednosti, ale snímky, na kterých vypadají šťastně. Vyfotografují se jako šťastná, rozesmátá rodina, i když ve skutečnosti je ta rodina třeba rozhádaná a její členové si lezou na nervy. Ale ten, kdo vidí její fotku, si říká: Proč taky nejsem tak šťastný jako oni, proč nemám tak krásný život?“

Naštvanost se dnes nenosí, módou se stalo tvářit se, že jsme šťastní. I když je nám třeba hodně mizerně, považujeme za nevhodné odpovědět na otázku, jak se máme, že blbě. Protože se bojíme, že si o nás lidé pomyslí, že jsme staří bručouni. Ze všech stran se valí rady, jak nebýt negativně naladění, jak myslet pozitivně, jak si do života pouštět štěstí, ba dokonce jak se naučit ho vytvářet.

„Lidé nyní věří nejrůznějším návodům na štěstí, z nichž mnohé jsou téměř škodlivé. Mnohé jsou založené na radách typu, že šťastní budeme, když se vyhneme všemu, co je nám nepříjemné. Jenže tak to přece v životě není. Když se vyhýbáme návštěvě zubaře nebo nepříjemným úkolům ve škole či práci, výsledkem není štěstí, ale průšvih,“ říká psycholog Jeroným Klimeš.

Zajímavou zkušenost na toto téma popsala spisovatelka Barbora Šťastná, která před léty psala blog s názvem Šťastný blog a je autorkou několika knížek, v nichž se tématu štěstí věnuje. Rozebírala ho ze všech stran, byla považována za expertku na vše, co se štěstím souvisí. A pak najednou tohoto tématu zanechala. „Dostávala jsem neustále otázky na téma štěstí. Postupně jsem si začala připadat nekompetentní, měla jsem výčitky svědomí. Ve skutečnosti jsem se cítila zpruzená, nešťastná, ale psala jsem o štěstí a lidé si mysleli, že jim mám co poradit. Časem jsem si začala říkat, že takhle to dál nejde.“

Vlastně popsala přesně to, v čem je největší problém. Nikdo přece není nepřetržitě šťastný. Štěstí přece nejde uměle vytvořit. Každý prožívá dny, kdy je takzvaně nahoře a kdy dole.

Přesto jsou různé knihy a besedy na téma štěstí stále velmi žádané. Existují čaje štěstí, svíčky štěstí, ba i ponožky či deky štěstí. Fakt, prý se do nich zachumláme a cítíme se šťastnější. Ideálně, když se v této pozici vyfotíme, budeme se na něm spokojeně usmívat a dáme si ho na sociální sítě, aby celý svět viděl, jak nezměrné a krásné naše štěstí je.

Mnoho lidí v tomto trendu úspěšně jede už řadu let. Zároveň přibývá lidí, kteří začínají přemýšlet nad tím, že jim všechny ty příručky a pomůcky vlastně stále žádné štěstí nepřinesly. Nebo ano a nedokážou ho poznat? I to není v pořádku, vždyť se snažili naučit se najít štěstí v kurzech. A tak jedna zajímavá zpráva na závěr. Ze všech těch měření a výzkumů, které na toto téma proběhly, vychází, že šťastnější jsou paradoxně staří lidé. Jak je to možné, že lidé, kterým už nezbývá moc života a navíc je trápí nemoci a prožili často hodně zlého, se cítí být šťastnější než lidé mladí, zdraví, hezcí?

„Možná se už nestresují tím, co bude, protože jim moc času nezbývá. Umějí proto žít přítomností, okamžikem,“ říká Barbora Šťastná.

Další možný důvod je, že nejstarší generace si do života nepustila srovnávání si na sociálních sítích. Jak říká se smíchem jedna sedmaosmdesátiletá obyvatelka domova pro seniory: „Tady se už nikdo s nikým nesrovnává, protože jsme na tom všichni stejně blbě.“